Vždycky jsme žili s tátou a prarodiči. Když jsme se sestrou měly otázky, proč ostatní děti mají mámu a my ne, táta nám velmi jemně naznačoval, že máme taky mámu, jen je daleko a má svůj vlastní život. Je spousta dětí, které vyrůstají v neúplných rodinách, ale na druhou stranu, my máme tři! Babička s dědou nás měli moc rádi. Nikdy nezapomenu, jak nám dědeček vyprávěl pohádky před spaním a jak nám babička ráno pekla chutné třešňové koláče.
Bylo to nádherné dětství, o které nás maminka připravila. Táta se nadřel a v práci dostal infarkt. Přišli jsme o něj, ale hodní lidé z jeho zaměstnání nejednou vybrali peníze pro jeho dcery a babička s dědou pro nás nechtěli ani korunu. A pak přišla máma. Vyžádala si zákonné opatrovnictví a odvedla si nás.
Moje mladší sestra byla ochotnější než já, ale později jsme toho obě hodně litovaly. Máma nás neměla ráda. Odvezla nás k druhé babičce na vesnici, kde jsme nikdy nespatřily denní světlo a zapomněly, co znamená láska a péče, ve všední dny jsme chodily do školy v sousedním městě a přes den a o víkendech pracovaly na zahradě. Druhá babička nám nikdy neřekla vlídné slovo a my jsme se nemohli vrátit do své skutečné rodiny, protože maminka říkala, že se nás nikdy nevzdá.
K babičce jsme se vrátili až o mnoho let později, když jsme dospěli. Dědeček už byl v té době pryč, ale babička nás přijala s otevřenou náručí. Můžeme s ní trávit dost času a ona nás má stejně ráda, jen už nejsme děti. Máme studia, práci, nějaké plány na rodinný život a dětství je dávno pryč…
