S Marií jsme pracovaly ve stejné firmě, ale v různých kancelářích. Stávalo se, že jsme oba zůstávali dlouho vzhůru a její manžel – můj přítel – mi mohl zavolat a požádat mě, abych Marii odvezl na autobusovou zastávku a ujistil se, že jí jede autobus, a on se s ní setkal u sebe doma. Někdy jsme se tedy sešli ve vstupní hale, šli jsme spolu na zastávku a povídali si o různých věcech. Měli jsme spoustu společných věcí a můj muž často něčemu nerozuměl a nelíbilo se mu, co se líbilo Marii. V povídání s ní jsem našla východisko, i když jen zřídka, a postupně to vedlo k tomu, že mě objala na rozloučenou, pak mě políbila na tvář a jednou mě políbila doopravdy, když jí ujel autobus.
Věděl jsem, že je to pro mého přítele a jeho rodinu špatné, ale zamiloval jsem se do Marie a nedokázal jsem se zapřít.
Maria mi začala lhát, že pracuje dlouho do noci, jen abychom se zastavili u mě doma a objímali se spolu v posteli; vymýšlela si historky o služebních cestách nebo výletech k matce na venkov, ale ve skutečnosti jsme spolu trávili čas a chodili na rande, když byl můj přítel v práci a nemohl nás zastihnout.
Maria se mi upřímně líbila, a i když jsme nikdy neprobírali možnost, že by opustila svého manžela, nějak jsem nepochyboval, že kdybych ji požádal o ruku, okamžitě by podala žádost o rozvod. Žila jsem v nějakých hloupých snech, kradla jsem štěstí někomu jinému, ne někomu, koho jsem ani neznala, ale své dobré kamarádce. Popíjel jsem s ním v baru a poslouchal, jak mumlá o tom, jak se jeho žena změnila, jak se vždycky, když někam jde, pěkně vyparádí, jak musí mít milence. Falešně jsem ho utěšoval a pak jsem spěchal za svou milou.
Nechápala jsem, proč a kvůli čemu ničím životy druhých lidí, až jednoho dne přišla Maria ke mně domů ve špatné náladě. Pohádala se s manželem a rozhodla se vylít si zlost na mně.
– Jsi pořád špinavá! To nemáš ruce na to, abys vzala hadr a vytřela podlahu? A lednička je pořád prázdná. Myslíš, že musím uklízet a vařit pro dva domy? Jsi jen milenka, ne moje adoptivní dítě, nauč se o sebe starat.
To mě přimělo přemýšlet. Maria mě nemilovala, považovala mě za dočasné rozptýlení. Naše romantické dny se změnily ve stejnou šeď, jaká panovala v jejím domě. Nudila se se mnou a myslela si, že nás nic nečeká.
Škoda jen, že jsem nebyl první, kdo ji požádal, aby se se mnou rozešla. Ještě ten večer mi napsala, že odchází a že se to nemám opovažovat říct manželovi. Nechtěla jsem to udělat. Styděla jsem se podívat kamarádce do očí, natož se přiznat k tak hrozné věci. Řekla jsem mu jen, že už nemůžu Marii doprovodit na autobusovou zastávku, protože končím dřív.
Pravda říkají, že na cizím neštěstí se štěstí nestaví. Teď žiju v neustálém strachu, že by se z mé nové přítelkyně mohla vyklubat stejná nevěrnice jako Maria…
