Jsem velmi aktivní žena. Přestože je mi 65 let, daří se mi navštěvovat různá místa a potkávat velmi zajímavé lidi. S radostí i smutkem vzpomínám na dobu Sovětského svazu. Tehdy jste mohli trávit dovolenou, kde jste chtěli! Mohli jste jet k moři. Mohli jste jet s přáteli a kolegy kempovat. Mohli jste se plavit po jakékoli řece. A to všechno se dalo udělat za málo peněz.
Ale to všechno už je minulostí. Ale vždycky jsem se tak rád setkával s různými lidmi. Vždycky jsem se dokázal seznámit se svými spolubydlícími. Potkával jsem lidi na pláži, potkával jsem lidi i v divadle. S mnoha svými známými jsem se pak přátelil ještě několik let.
A pak jsem jednoho dne potkal ženu jménem Susan. Byli jsme spolu na dovolené ve stejném penzionu. Rozešli jsme se jako přátelé. Uplynulo několik let. Občas jsme si psali dopisy a blahopřáli si k svátkům. A pak jsem jednoho dne dostal telegram. Nebyl podepsaný. Stálo v něm jen: “Ve tři hodiny ráno přijede vlak. Sejdeme se!”
Nechápal jsem, kdo nám mohl takový telegram poslat. Samozřejmě jsme s manželem nikam nejeli. Ale ve čtyři hodiny ráno někdo zazvonil u našich dveří. Otevřela jsem dveře a znehybněla úžasem. Na prahu stála Susan, dvě dospívající dívky, babička a nějaký muž. Měli obrovskou hromadu věcí. S manželem jsme byli otupělí úžasem. Pak jsme ale nezvané hosty vpustili do bytu. A Susan se mě zeptala:
– “Proč jsi nám nevyšel vstříc? Vždyť jsem ti poslala telegram! A ten mimochodem stojí peníze!
– Omlouvám se, ale prostě jsme nepochopili, kdo ho poslal!
– Vždyť jsi mi dal svou adresu. Tady jsem.
– Ale já jsem si jen myslel, že si budeme psát dopisy, to je všechno!
Pak mi Susan řekla, že jedna z dívek letos odmaturovala a rozhodla se jít na univerzitu. A zbytek rodiny ji přišel podpořit.
– A my budeme bydlet u tebe! Nemáme peníze na to, abychom si tady pronajali byt! A vy nebydlíte daleko od metra!
Byla jsem v šoku. Vždyť nejsme ani příbuzní. Proč jsme je museli nechat bydlet u nás? Museli jsme naše hosty krmit třikrát denně. Nějaké jídlo sice přinesli, ale sami nic neuvařili. Ale sami nic neuvařili. Jen jedli a procházeli se. A já jsem je musela všechny obsloužit.
Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem po třech dnech požádala Susan a všechny její příbuzné, aby se odstěhovali. Bylo mi jedno kam. Vypukl strašný skandál. Susan začala rozbíjet nádobí a hystericky křičet.
Byla jsem z jejího chování v šoku. Pak se Susan a její příbuzní sešli. Vzali nám všechny hotely, které si od nás přivezli, a řekli, že si je nezasloužíme, že jsme hrozně nevděční. Podařilo se jim ukrást můj župan, nějaké ručníky a nějak mi ukradli i velký hrnec s nadívaným zelím. Jak se jim to podařilo odnést, to prostě nevím. Ale ten hrnec se prostě vypařil!
A tak skončilo moje přátelství se Susan. Díky Bohu! Už jsem o ní nikdy neslyšel ani ji neviděl. Ale tak drzá a nestoudná přece být nemůže!!! Teď už jsem při setkání s jinými lidmi mnohem opatrnější.
