Než jsem souhlasila s tím, že si na víkend odvezu vnoučata, můj zeť mi pořádně lezl na nervy. Jako obvykle se najednou rozhodl, že s dcerou někam odjede, odpočine si od rodinného života a vezme s sebou obě vnoučata. Často mi to vůbec nevadí, ale nemám ráda, když jsou věci spontánní. Potřebuji stabilitu, jistotu a být na všechno předem upozorněn. Co když mám také nějaké plány? A elementárně pro vnoučata potřebuji čas na to, abych převlékla prádlo, zašla na nákup, něco uvařila, a zeť se objevil v noci, opustil vnoučata se slovy: “Jsou tady s přespáním do neděle.
S tím jsem nesouhlasila, protože nebylo nic ani k večeři, a řekla jsem zeťovi, ať je zítra přiveze nebo mě vezme do obchodu, na což mi řekl, že nemá čas. No, když nemá čas on, tak já asi nebudu mít čas sedět s jeho dětmi ….
Na tomto základě jsme se pohádali a on si na chvíli sedl se svými syny do obýváku, zatímco já jsem pila valium a přicházela k rozumu. Potom odešel a já jsem šla s vnoučaty do obchodu.
První noc proběhla krásně, klidně, bratři se skoro nehádali, poslouchali mě. Odpoledne už byli nevrlí, nechtěli jíst polévku, tak jsem je sotva uložila do postele a sama jsem si zdřímla u televize. Mladší mě vzbudil a přinesl své výtvarné dílo. A ne na albu.
– Kde jsi ho vzal? – Zděšeně jsem se zeptala a odnesla zmačkané a počmárané papírové bankovky.
– V krabici ve skříni,” pochlubilo se dítě.
S bratrem stihli přenést, pomalovat a roztrhat spoustu mých peněz. Každý měsíc jsem si tam šetřil z důchodu, a oni, ti malí ďáblové, šli a udělali takový nepořádek!
Dcera jen zavrtěla hlavou a slíbila, že bankovky vymění v bance, a zeť se samolibě usmál a poučil mě, že peníze se nemají schovávat ve skříni. Jenže jak věděl, že jsou ve skříni? Sotva si stihl promluvit s dětmi a zjistit to hned, když přišel za mnou, a já sama jsem mu to nikdy neřekla, protože to byla skrýš.
Myslím, že zeť našel moje peníze nebo něco viděl a schválně děti nabádal, aby s penězi manipulovaly. Jako pomstu za tu hádku.
