Moje matka se se mnou sama nechtěla podělit o příběh svého života. Nebýt babiček na vesnici, asi bych se nikdy nedozvěděl, že moje matka není moje a že můj otec je bastard.
Můj otec se oženil s ženou z města, která děti vůbec nechtěla, a když jsem se narodil, musel mě otec odvézt na vesnici ke své rodině. Nejdřív jsem vyrůstal v rodině jeho sestry, u bratranců a sestřenic, ale když mi bylo asi pět let (tu dobu si upřímně řečeno vůbec nepamatuji), rozešel se s manželkou a také se odstěhoval na vesnici. Tam se seznámil s Barborou, mou nejmilejší a skutečnou matkou, která mě vychovala a podporuje mě i teď. Vzali se, protože o mou matku nikdo jiný nestál a prarodiče ji chtěli co nejdříve provdat. Ani trochu je nezajímalo, že už jsem tu byl já.
Takže jsem vyrůstala v plné důvěře, že Barbara je moje matka, jen jsem z nějakého důvodu nějakou dobu žila u tety. Moji přátelé si zpočátku mysleli, že je to proto, že moji rodiče hodně pracovali – mnozí rodiče byli tak zaneprázdnění prací, že mladší děti doslova vychovávali starší sourozenci.
Když mi bylo deset let, táta rodinu opustil a potřetí se oženil s někým, kdo žil daleko od naší vesnice. Tehdy mu babička a její sousedé začali šťourat do knoflíků a snažili se vzpomenout, kdo je, co je zač a čí jsem dítě.
Tehdy jsem to nechápala, ale když to posloucháte v deseti, dvanácti, patnácti a sedmnácti letech, dříve nebo později začnete chápat, že Barbara nebyla moje matka, že mě otec opustil a že vlastní matku nikdy nenajdu. Ale po otci se mi nestýská. Někdy je mi samozřejmě smutno, ale je mi devatenáct, jsem dospělý kluk, zabydluji se na pile a nemám čas stýskat si po těch, kteří odešli z mého života. Důležité je, že je tu pro mě máma, že pro mě dělá všechno a já dělám všechno pro ni. Že mě tenhle složitý příběh mé minulosti nutí dívat se na budoucnost jinak a dává mi jasně najevo, čím chci být a čím nechci. A jaké chyby bych rozhodně neměl opakovat.
