Byla jsem pozdní dítě, protože máma s tátou dlouho nemohli mít dítě. Museli projít pekelně dlouhou terapií a najít způsob, jak mě přivést na svět. Nikdy na to nedovolím zapomenout, ale zároveň nemám ráda, když mi rodiče při hádkách otírají nos a připomínají mi, co jsem je stála.
Dřív jsem slyšela ostrá slova a výroky jen při hádkách nebo když mi za něco vynadali. Myslel jsem si, že se tomu vyhnu, až budu starší, ale i když už nejste dítě, rodiče vás stále považují za své rádce a učitele. Můj táta to od svých šestačtyřiceti let posunul na novou úroveň.
Ještě jsem chodila na střední školu, nebylo kam jít, a tak jsem musela snášet jeho náladovost a zbytečné rady a pokusy o výchovu. Milionkrát týdně přecházel od “moje milovaná dcero” k “zničila jsi nám celý život”. A máma se mě nemohla moc zastávat, protože pak by jí taky říkal různé věci.
Plánovala jsem, že budu s rodiči žít dlouho – aspoň čtyři roky na univerzitě -, ale jsem teprve ve druhém ročníku a chci odejít co nejdřív. Táta si vždycky najde důvod, aby se mnou byl nespokojený, a stěžuje si na všechny kolem, a to mi snižuje sebevědomí i náladu. Pokud má nějaké problémy, neznamená to, že za to mohou lidé kolem něj.
Nevím, jestli to časem přejde, ale jakmile si najdu práci na částečný úvazek, přestěhuju se kamkoli, jen abych se necítila jako přítěž v otcově blízkosti.
