O své matce nemůžu říct nic dobrého. Z dětství si ji pamatuji jako krutou ženu s otcovým páskem v jedné ruce a lahví v druhé. Mateřskou lásku a péči od ní nebylo možné očekávat, a když se s tátou pohádali, velmi rychle mě poslali “na návštěvu” k babičce.
Kvůli mámě jsme všichni trpěli. Byla jsem jedině ráda, když se s tátou rozváděli. Máma se od nás stěhovala pryč a místo ní se k nám dočasně nastěhovala babička. Pomáhala tátovi tím, že převzala mou výchovu. Vařila nám a vodila mě do školy. S jejím lehkým povzbuzováním jsem se rád učil a rád jsem dělal domácí úkoly. Babička mě po nich pohostila domácími koláči a dovolila mi chodit ven s kamarády. Otec byl také bez matky mnohem klidnější a laskavější a občas jsem od něj dostával kapesné.
Tento klid však netrval dlouho. Ani ne rok po rozvodu se matka chtěla vrátit. Přísahala, že se změnila, že pracuje, a zpočátku se držela, ale brzy se zase opila a táta ji vyhodil.
Babička se zase vrátila a nastaly dobré časy. V té době mě dali na karate, které se mi moc líbilo. Trenér sliboval spoustu výletů a soutěží a já jsem si moc přál něco takového zkusit a jet s dětmi na tábor. Táta mě podporoval, babička ještě víc. Ale náš život byl stále rozbouřené moře. Někdy byl otec na mizině a žili jsme jen z babiččina důchodu – to jsme pak museli vynechávat hodiny, protože jsme neměli na zaplacení. Někdy se situace zlepšila a táta mě vzal do zábavního parku. A někdy přivedl domů maminku a zdálo se, že budou zase spolu.
Tento nekonečný epos jejich rozchodu přerušilo až to, když táta zjistil, že máma už má nový vztah a využívá ho, aby si přivydělala. Tátovi jí nikdy nebylo líto, myslel si, že je chudá a osamělá.
Chvíli se z toho ještě chtěl vymanit, doufal, že obnoví starý vztah, ale babička mu to rozmluvila. Jednoho dne to vzalo za své a otec se seznámil s jinou ženou. Po jeho novém sňatku jsme konečně měli opravdový život. Moje nevlastní matka je dobrá žena, i když už nejsem dítě a nepotřebuji matčinu lásku ani nežiji s rodiči. Ale i tak je příjemné vědět, že můj otec nemá vztah s mou vlastní matkou, že ho už nebude podvádět a že já sama nebudu trpět její krutostí a vypočítavostí.
Za celou tu dobu se se mnou pokusila komunikovat jen jednou, ale jedno “nechci” po telefonu jí stačilo, aby mi už nikdy nezavolala. Je to trochu škoda, ale zároveň je to dobře. Jsem si jistá, že bych trpěla mnohem víc, kdyby zůstala a dál nám ničila život, protože ona byla ten typ člověka, který vypije všechnu šťávu a pak uteče, až bude nejhůř.
