Manželství se Sarah pro mě bylo noční můrou. Byla náročná, hlučná a můj otec si ji vybral místo mě. Všiml si dcery svého kolegy a rozhodl se, že se k sobě budeme hodit. Protože jsem neměl v plánu žádnou jinou nevěstu a bylo mi už třicet, musel jsem se oženit. Sarah měla v našem manželství všechno na starosti, vše se muselo řídit jejími plány a přáními. Podle jejího plánu se nám narodilo první dítě, pak druhé.
Život běžel v bídě a neúspěchu. Bylo mnoho špatných okamžiků, které z něj udělaly peklo. Nenáviděl jsem svou ženu, své děti a hodně jsem se pohádal s tchánem. Nemyslel jsem si, že se z toho někdy dostanu bez rozvodu.
Matka mě vždycky podporovala, ale ona i otec mi říkali, abych prostě počkal a byl trpělivý. Jako by něco věděli, protože se dožili svého věku, a byli si jistí, že i já se dozvím pravdu, až budu starší.
A tak děti vyrostly a rozešly se. Já jsem pořád se Sárou, ale už jsme si na sebe zvykli, rozumíme si a já si bez ní nedokážu představit svůj život. S penězi je všechno víceméně stabilní. Konečně máme klidné štěstí, které dělá ze života pohádku. Oba jsme zdraví, nic nám nechybí, máme se rádi a nemáme žádné starosti jako takové. Všechno je v pořádku. Už dlouho si není na co stěžovat.
Trvalo nám dlouho, než jsme se dostali do tohoto bodu, ale přemýšlím… cítí se lidé opravdu šťastní, když jsou zaneprázdněni prací, dětmi a tak? Nebo jim to jako mně dochází až ve stáří? Když už není kam utíkat a není důvod.
