Samantha byla vždycky svobodný pták. Manželský život nebyl nic pro ni, stejně jako být matkou. Proč bych měla chtít holku, která nedokáže sedět v klidu, nedělá nic pro rodinnou pohodu a nevidí nic jiného než práci? Nechala jsem ji co nejdříve odejít a výchovu dvouletého syna jsem si vzala na starost sama. Rodiče mi samozřejmě hodně pomáhali.
Protože to byl teprve začátek mého otcovství, moc jsem toho nevěděl. Maminka mi pomohla dostat syna do školky, tatínek s malým chodil na kliniky, takže svým příbuzným rozhodně vděčím za pomoc a podporu, ale někdy jsou jejich pokusy vyžadovat ode mě víc než prosté “děkuji” k zbláznění.
Příští rok mi bude třicet, synovi sedm. Chlapec je dost velký na to, aby šel sám do školy, ale já ho zatím nechávám na holičkách, takříkajíc ho ovládám. A je to fajn, když je dítěti sedm. Ale proč se mě rodiče snaží kontrolovat v mém věku?
Nežijeme spolu, se synem si pronajímáme byt, ale máma trvá na tom, že se odstěhuje, a s tím, že to odmítám, k nám vždycky jeden z rodičů jezdí na návštěvu. Dochází to tak daleko, že se vždycky ptají, kde přesně jsem byla, proč jsem se zdržela půl hodiny v práci, jestli jsem zase neměla nějaký “bezstarostný vztah”… Připadám si jako puberťák, když mi za něco takového vynadají. Jsem taky dospělá, umím si plánovat čas. A neřídí se tím, že můj syn je údajně večer doma sám – není. Buď je zaneprázdněný karate, nebo angličtinou navíc, nebo s chůvou. Prostě chtějí vědět, kde jsem a co dělám. Je to otravné a děsivé.
Budou mě rodiče kontrolovat i ve čtyřiceti? Pro jednou nechat mou bývalou ženu utéct a vychovávat dítě sám? Vypadám snad aspoň trochu nezodpovědně?
