Monika zářila štěstím, když na slavnostní večeři oznámila svým přátelům a matce, že se jim narodí druhé dítě. Dívky ji okamžitě podpořily, ale její matka se zdála být uražená. Její nálada zkysla, chuť k jídlu ji rázem přešla. Dceři nedokázala nic konkrétního říct, ale na konci večera řekla zeťovi, který si přišel odvést svou ženu domů.
– Říkala jsi, že chceš jedno dítě, – do jejího hlasu tu a tam proklouzly hysterické poznámky, – proč druhé? Teď se ti zdá, že máš na všechno dost peněz, ale vzpomínáš si, jak to bylo zpočátku těžké se všemi těmi plenami, péčí o dceru a lékaři. Evě jsou teprve tři roky, a už je tu bratříček nebo sestřička! Dítě je zvyklé dostávat hodně lásky a vy ji teď kvůli druhému dítěti omezujete. Myslíte na někoho jiného než na sebe?
Nebylo možné ji uklidnit.
– Ty jsi muž, tobě to vyhovuje, ale jak bude mít Monika druhé dítě?
– Ona to chce, já ji nenutím, aby to dělala…
– Aha! Takže ty sám druhé nechceš!
– Proč překrucuješ moje slova? – Manžel byl překvapený. – My tě o pomoc nežádáme. A ani nebudeme, nebojte se. Máme na všechno dost, šetříme už od prvního měsíce a budeme v tom pokračovat. A nikdo nebude mít Evu méně rád. A vaše dcera se vám bude věnovat, kvůli dětem nezapomene.
Proto se asi tchyně zlobila. S příchodem vnučky se jí s dcerou hůř odjíždělo, a když se vdala, odstěhovala se a už skoro nejezdí na návštěvy. Maminka se bojí, že na ni dcera úplně zapomene. Měla svou vlastní rodinu, své vlastní starosti a na rodiče neměla moc času. A otázka peněz nemohla ženě nedělat starosti. Po narození prvního dítěte museli snížit rozpočet, tchyni dávali méně peněz na důchod, zdálo se, že se právě vrátil na slušnou částku, a pak přišla ta zpráva. Každý na jejím místě by byl rozrušený. Ale nemohla změnit názor dětí – brzy se bude muset setkat s druhým vnoučetem.
