S kamarádem z mládí jsme měli tradici, že jsme si o víkendech volali a vyměňovali si novinky. Žil ještě na venkově, tvrdě pracoval, byl osamělý, bez rodiny, bez dalších přátel, a já s ním udržoval kontakt. Asi před dvěma měsíci mi jednou, dvakrát, třikrát zmeškal hovor. Usoudila jsem, že má něco na práci, a nechtěla jsem ho obtěžovat. Druhý měsíc jsem se vážně bála, ale pak jsem si řekla, že je mu teprve čtyřicet, že se mu nic stát nemohlo, že ho asi nudím. Pro jistotu jsem mu tu novinku řekla do hlasové schránky – co kdyby ho to zajímalo a poslechl si to později?
– Ahoj. Už je to dlouho, co jsi mi zvedla telefon. Jak se máš? Jak se máš? Pořád mi chybí srdce. Co jiného by to mohlo být? Ty děti mě přivádějí k šílenství. Moje dcera už nechce jít na vysokou, vrátí se do školy. Copak nevadí, že už je celý první semestr za námi? Copak se za sebe nestydí? A já mám tolik papírování…
Po chvíli se ozve další hlasová schránka:
– Nezměnila sis číslo, že ne? Je to trapné, když si píšu s někým jiným. Dcera půjde, slibuje, že si přestup vyřídí sama, ale do staré školy se jí nechce. A Julie je zaneprázdněná rodinným životem, nemá na rodiče čas. Kéž bych mohla přijet na týden na návštěvu. Mohli bychom jít na ryby a grilovat. Zavolej mi, až uslyšíš, co ti chci říct, třeba se domluvíme na nějakém termínu?
Téměř o dva měsíce později jsem nahrál jeho poslední hlasovou zprávu:
– Těším se, až se ozveš. Už teď si dělám starosti. Takhle jsi ještě nikdy nezmizel. Odjel jsi do zahraničí a ani jsi to neřekl svému starému příteli? Víš, že mi chybí, když si s tebou povídám. Pořád doufám, že s tebou půjdu na ryby, jako za starých časů. Prosím, zavolej mi brzy zpátky. O dcerách nemluvím, na ty si budu stěžovat buď osobně, nebo později po telefonu.
Když jsem volal příště, zvedla to žena odvedle.
– Je pryč už dva měsíce, – řekla mi, – právě mu přestalo bít srdce. Pohřbili jsme ho na náklady pracovního kolektivu a vesnice. Teprve nedávno jsem v domě našla telefon a zvedla ho. Jste jeho příbuzný?
Rozostřilo mi to oči. Na takovou hrůzu jsem nepomyslel, nevěděl jsem, že jsem už dlouho bez přítele.
Nechtělo se mi jít do vesnice mého dětství, abych se rozloučila…
