Frank se ke mně chtěl nastěhovat sám. Rodiče mi pomáhali s pronájmem bytu a já jsem žila sama, zatímco on bydlel se svou širší rodinou. Nevadilo mi to – chtěla jsem s ním bydlet, abych zjistila, jestli je to opravdu dobré a jestli nám bude v manželství dobře. Bylo lepší se předem zabydlet. A doma by se mi mužská ruka hodila.
V den, kdy přijel, mi Frank vynesl z auta milion tašek, ne méně. Nenesl je sám, ale zapojil mě, protože pro něj bylo těžké to udělat sám. Musela jsem se připravit na jeho stěhovací večeři a myslela jsem, že mi Frank pomůže, ale on jen seděl na gauči, hodil si tenisky na opěrku a díval se na televizi.
Bylo logické předpokládat, že je unavený a že se chce na všechno dívat, takže jsem se ho ani nedotkla. Zpočátku jsme se o úklidu bytu nijak nebavili a on slíbil, že zaplatí včas, ani jsem to po něm nechtěla. To jsem považovala za skvělé znamení – muž nám chtěl usnadnit společné bydlení. I když mi dával jasné účtenky na peníze, nebylo to o nic jednodušší.
Frank nechtěl uklízet, nechtěl vařit, nechtěl prát, a když jsem mu nabídla, že aspoň vyčistí záchod, tak se na mě takhle podíval! Jako bych byla uklízečka a on mi za to platil…
Dobře, pracuje za nájem a aby mi občas dal jídlo z donášky, ale je třeba mít svědomí a připojit se k úklidu. Já platím a uklízím a vařím a nefňukám jako on, když ho požádám, aby aspoň utřel prach z polic.
Mám pocit, že si ho chci brát čím dál míň. Je pro mě důležité, aby muž neměl tyhle hloupé předsudky o “mužské” a “ženské” práci. Všichni jsme lidé, všichni bychom po sobě měli umět uklidit a uvařit si. Koneckonců, když potřebuji, dokážu si sama zatlouct hřebík, a co je v manželském životě Frankovi užitečné?
