Na místo ve školce pro našeho syna jsme čekali několik měsíců. Čekali jsme. Šel do školky a já s ním nastoupila o týden později na nemocenskou. Nechápala jsem, co se stalo, proč moje dítě, které jsme od malička otužovali, vůbec nezvládlo případný průvan a bacily ve školce?
V tomto rytmu jsme se pohybovali několik měsíců, vodili syna do kolektivu, mluvila jsem s dalšími rodiči a ti měli podobné problémy. Už si skoro zvykli, že prý všechny děti bývají nemocné, jednou jsem si přišla pro syna dřív než obvykle, když děti právě vstávaly z postele po odpoledním spánku.
Obrázek, který jsem viděla, mě přivedl k hrůze. Děti se probouzely v kalhotkách, vedla je sestřička a učitelka, pod župany měly teplé svetry, okna byla otevřená dokořán a venku byl únor… Mně, oblečenému v beranici, nebylo příliš horko, ale teploměr klesl na třináct stupňů.
Když mě učitelka uviděla, vrhla se k oknům a “větrání” ustalo. Omluvným tónem mi vysvětlila, že jde o nezbytnou rutinní proceduru. Když mě syn uviděl, vlezl mi do náruče, já ho schovala pod svůj ovčí kožich a syn mi zašeptal modrými rty: “Ty jsi tak teplá…”
Ve tváři se mi muselo zračit mnoho emocí, které zadržovala jen přítomnost mých dětí. Jediné, co jsem si dovolila – hlasitě jsem navrhla učitelce a sestře, aby se svlékl do spodního prádla, aby byl jako všichni ostatní v místnosti. Děti se smály a tleskaly a obě “paní ze severního pólu” na mě zlostně zíraly.
Pak následoval rozhovor s paní ředitelkou a rozhovor s “otužilci” a “větrajícími” milenci. Našli jsme rozumný kompromis – přede mnou byly písemné výpovědi a já jsem slíbil, že situaci nezveřejním rodičům a vyšším orgánům, i když asi marně.
