Matka se mě snažila zatěžovat hudbou už od dětství. Sama byla učitelkou ve vesnické hudební škole. Jak jistě chápete, nebylo moc lidí, kteří by o to stáli, a tak si maminka dala za cíl vychovat ze mě “hudebního člověka”, ale já jsem klavír prostě nesnášela. Neuměla jsem hrát ani číst noty, tak jsem se učila zpaměti, jak na něj hrát, a trpěla jsem celá ta léta, dokud jsem školu nedokončila. Pak jsem si mohla s úlevou vydechnout a na hudbu zapomenout jako na zlý sen.
Když se nám s manželem narodila Monika, ani mě nenapadlo, že by moje matka byla stále tak posedlá svým bláznivým nápadem s hudbou. Když jsme vnučku poslali na léto k babičce na vesnici, vůbec jsme netušili, co tam dělají. Navíc to bylo těžké odhadnout, protože jinak Monika celý rok chodila jen do školy a o žádné kroužky nejevila zájem. Za devět měsíců školy nedala vůbec najevo, že by ji bavila hra na klavír nebo hudba obecně.
Nechtěně, když jsem zjistil, že Monika ve dvanácti letech místo toho, aby chodila k řece a hrála se spolužáky, sedí nad notami, pohádal jsem se s její matkou. Myslela jsem si, že je to všechno její vliv a že jsou to zbytečné věci, které Monika nikdy v životě nebude potřebovat – já pro ně nemám využití.
A pak dcera vyrostla a tajně se hudby nevzdala. Ráda hrála, a dokonce si sama skládala hudbu. Nikdy nám to s manželem neukázala, protože věděla, že já vždycky jen “mlaskala a koulela očima” a myslela si, že učení je důležitější.
Monika se sama přihlásila do hudební soutěže a pro nás všechny nečekaně ji vyhrála. Hudba, kterou psala a která mi připadala stejně blábolivá jako ty nudné Mozartovy a Beethovenovy věci, se nám ostatním líbila. V šestnácti letech začali Moniku zvát na další soutěže, dostávala ceny a zvali ji na konzervatoř. Ale dva roky tam jí stačily k tomu, aby začala dirigovat orchestr, a sama nepřestala psát novou hudbu. Prosadí se všude, kde se dá, jednou chce psát soundtracky k nějakému zahraničnímu dramatu a svůj vrozený talent považuje za zásluhu své babičky.
Částečně jsem za to vděčná i své matce. Ne za sebe, ale za Moniku. To, co jsem já nenáviděla, moje dcera milovala celým svým srdcem.
