Tady se ptáte, jak jsem se dostala do tohoto bodu v mém životě a jak jsem s něčím takovým souhlasila, ale já vám odpovím, že všechny ženy, které milují, jsou slepé. Já jsem byla slepá. Celý život jsem se snažila a učila. Moje matka mi od dětství říkala, že pokud chci mít dobrý život, musím tvrdě pracovat. A také říkala, že žena by měla být silná a nezávislá na mužích, aby se v případě nouze dokázala uživit sama.
Poslední poučka si se mnou zřejmě krutě pohrála. Když jsem chodila s muži, chovala jsem se příliš nezávisle a málokterý muž se mnou chtěl chodit. V té době většina mužů toužila po křehké ženě, o kterou by se mohli postarat a ukázat jí svou sílu, svou mužnost. Já jsem se starala sama o sebe.
Takže jsem se pak začala soustředit jen na práci. A tak jsem zůstala dívkou až do svých pětatřiceti, kdy jsem potkala Dylana. Je stejně starý jako já. A překvapilo mě, že přijal mou nezávislost. To znamená, že nikdy netrval na tom, aby něco dělal nebo mi pomáhal, když jsem řekla, že to udělám sama. Nikdy mi nedával květiny navíc ani mi nešeptal do uší sladká, nic neříkající slova, která bych nemohla vystát. S ním jsem byla rovnocenným partnerem. Měla jsem vědět, co mě tato takzvaná rovnoprávnost, která ve skutečnosti ani rovnoprávná nebyla, bude stát.
Vzali jsme se a začali spolu žít. Dylan neměl vlastní byt, bydlel s mámou. A já jsem s tchyní žít nechtěla. Takových příběhů jsem slyšela víc a nebylo na nich nic moc k vidění. První měsíc mi Dylan nedával ze svého platu žádné peníze s tím, že musí splatit malou půjčku, kterou si vzal na matčinu operaci.
Nic jsem mu na to neřekla, měla jsem pro to pochopení. Jsme rodina – ať půjčku zaplatí, pak budeme na všem pracovat společně. Ale už sedm měsíců půjčku stále nesplatil. Pořád říkal, že má málo peněz, nebo zkrácenou pracovní dobu, nebo něco jiného. Celou dobu jsem platila jídlo, zábavu a služby. Pak mi Dylan začal říkat, že šetří na to, aby nám koupil dům na venkově. Třeba na dovolenou.
Ale ani za pět let mi neukázal šek ze svého účtu. Jsme rodina. Pak jsem se s ním pohádala. Jak to, že jsem ho pět let podporovala? To není normální. Sbalil se a odjel k mámě. Jo, jen tak, pěkně v klidu. Za tři dny už jsem to nevydržela a přivedla ho zpátky. A je to zase stejný příběh. Za nic mi nedá ani korunu. A já začínám být strašně unavená. Ráda bych utrácela peníze za ženské touhy, ale prostě nemám volné peníze – všechny utrácím za rodinu. Co mám dělat? Rozvést se? Copak se nikdy nezmění?
