Moje matka má daču na předměstí. A každé léto ji z matčiny iniciativy vybavujeme: opravujeme, okopáváme zahradu. Nedávno tam můj manžel zřídil báň. Je tam i altánek. Ode dne, kdy se můj bratr oženil, na chalupu nejezdil. Jeho žena byla proti. Tak se Eva postavila proti mé matce:
Odteď má svou ženu, svou rodinu a naše zájmy nade vše. Pokud bude něco potřeba, najme si dělníky.
Přesto Eva před podzimem chalupu navštěvuje a nevyhýbá se sklizni. Matka k ní nechová zášť a pomoc neodmítá. Tentokrát její matka pracovala příliš tvrdě a na chalupu v létě nejezdila. Dělaly se tam škrty. Tak dělala, co mohla. Koneckonců si své práce vážila. Ale zároveň si dělala starosti o pozemek, protože se o něj nikdo nestaral.
Matka nabízela bratrovi, aby něco zasadil, ale Eva ho přemlouvala a on nechtěl. Ale my s manželem jsme si řekli, že by bylo fajn se trochu provětrat. A o víkendech se dá snadno vyjet na venkov. Ano, a maminka bude klidnější.
Nakoupili jsme sazenice, sadbu, vyčistili půdu před výsadbou, obnovili záhony, starali se o skleník. V neděli jsme chodili do parní lázně. A všechno jsme dělali podle matčiných příkazů.
Minulý víkend jsme s manželem odjeli k jeho rodičům, takže na chalupě nikdo nebyl. Byl tam můj bratr a jeho žena.
Když jsme další víkend přijeli na chalupu, byli jsme nemile překvapeni. Přece jen v ní někdo bydlel. Zaklepali jsme, ale nikdo neotevřel. Eva se podívala z okna a řekla:
Rozhodli jsme se pronajmout náš byt, abychom vybrali peníze na dovolenou, a sami tu budeme bydlet. Tak si běžte, my jsme vás nezvali.
Ví o tom vaše matka? – Zeptal jsem se.
Samozřejmě, že ví! Kde myslíš, že jsme vzali klíče? – Eva řekla.
Zavolala jsem matce.
Jo, dala jsem klíče tvému bratrovi a on říkal, že ti přijde pomoct.
Mami, oni tady bydlí, oni nepomáhají. Eva nic neudělá a dovnitř nás nepustí.
Copak to nechápeš? Jak to myslíš, žít? – Ptá se matka.
To je to, co to znamená. Rozhodli se, že si pronajmou byt a našetří si na dovolenou. Sami se přestěhovali na chatu. – Řekl jsem matce pravdu.
No, jestli se budou starat o zahradu, zalévat ji, plevelit, tak ať zůstanou. Není mi jich líto. A když ne – tak je vykopněte, ať nepodvádějí. Jsou tak zákeřní, že umí všechno zkazit! Přijdou na podzim a sklidí úrodu, aniž by hnuli prstem. Řekni jim, že je řada na nich, aby se o daču postarali. – Matka se rozhodla.
Zase klepu na dveře.
Co teď? – Eva rozzlobeně vykřikla.
Řekl jsem jí, jak se matka rozhodla. Eva řekla, že tady nic dělat nebude.
Mám manikúru! Copak jsem tvůj otrok? A když jsme tady něco vypěstovali, proč si myslíš, že se o to budeme dělit? Jestli to chceš, můžeš si to koupit sama. A tady bude všechno naše.
Samozřejmě bych je musela vyhodit. Nechtěli mě poslouchat, tak je musela matka naverbovat sama. Řekla jim, ať vypadnou.
A kam bychom šli my? Vždyť bydlí v našem bytě! – Křičel můj bratr.
Dej jim peníze,” navrhl jsem.
Nebude to fungovat. Utratili jsme je za Eviny náušnice. – Bratr mi to řekl. – Nemá smysl je dávat do zastavárny. Nedali by za ně ani polovinu jejich hodnoty. Co máme dělat?
Zkrátka, nic mi do toho není. Měl bys o svých plánech alespoň varovat matku. A vůbec, bez vyzvání to není dobré. Je to velmi drzé. A ty jsi líná. A když bylo potřeba, přišel jsi hned, – vynadal jsem bratrovi.
Eva s manželem odešli k matce a cestou mi posílali nadávky. A moje matka taky.
Už sem nikdy nepřijdeme! Nikdo! Jste na to sami!
Ale něco mi říká, že se na podzim vrátí s pytli, budou chtít jablka a brambory…
