Zůstal jsem sám, bez manželky, byl jsem nucen léta žít z důchodu, a to mám vnoučata, chci pomáhat svým dětem a ještě potřebuji něco jíst… Tak jsem léta neplatil nájem. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju dne, kdy za mnou přijdou a budou se mě snažit vydírat, abych se z bytu vystěhoval, protože mi ho sebrali pro neplacení, nebo jsem měl naléhavý dluh, který jsem musel splatit.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem zavolala dceři. Byla v šoku, vynadala mi, že jsem měla říct dřív, že by mi pomohla zaplatit, ale když už je tak beznadějná situace, ať si pronajmu byt, že budu platit státu nájemné, a sama se zetěm a dětmi se nastěhuju. Pořád to bylo lepší, než zůstat bez bytu, tak jsem hned souhlasil.
Dcera si pro mě přijela ještě týž týden, odvezla mi věci a na oplátku přivedla realitního makléře, který začal hledat nájemníky. Už u rodinné večeře jsem si uvědomila, že můj zeť o bytě všechno ví a nejenže neschvaluje mé mlčení, ale přímo zuří. Chrčel na každé mé slovo a dával mi jasně najevo, že v domě nejsem vítána. Ačkoli se vnoučata a dcera chovali hezky a byli rádi, že jsem se nastěhovala, zeť mě peskoval za každou maličkost, až jsem se neodvážila dívat na nic v televizi, když byl doma.
– Když už tu bydlí a zabírá místo, ať aspoň něco dělá kolem domu. Moje matka nám vždycky pomáhá, když je u nás na návštěvě, tak ať otec uklízí nebo učí děti vodit do školy.
Dcera na jeho nadávky odpovídala mnohokrát tišeji, abych to neslyšela a neurazila se:
– Tatínek stejně pomáhá. Dělá jim domácí úkoly. Dokud je zima, nechci, aby chodil pěšky. Co když uklouzne a zraní se?
– A pro nás by to bylo méně starostí,” vyprskl zeť.
Nebylo mi to jen “nepříjemné”, byl jsem znechucený. Kdysi jsme s manželkou nechali zetě několik let bydlet u nás. Nikdy nepomáhal v domácnosti, říkal, že je unavený z práce, a nikdo mu na to nikdy neřekl ani slovo. Zapomněl, kolik dobrého jsme pro něj udělali, a na oplátku byl připraven zbavit se mě jakýmkoli způsobem. Alespoň že dcera byla na mé straně a nenechala mě mu ublížit, dokud jsme nevyřešili dluh.
