Táta byl vedle mě a já si doma pochutnávala na mámině výborné polévce a ta vůně se linula přímo chodbou, když jsem si zrovna hrála na nádraží a jezdila autem po kolejích. Najednou se v kuchyni ozval strašný hluk a pak velké dunění a my tam s tátou vběhli. Byla jsem ještě malá a táta tam spěchal první.
Když jsem vešla do kuchyně, maminka ležela v obýváku na podlaze a krvácela z pusy… a když mě tatínek najednou prudce odvrátil, vzal telefon a začal volat záchranku, už jsem všechno pochopila, i když jsem byla hodně malá a začala jsem plakat, i když jsem byla zpočátku v šoku…
Přiběhl k mamince a začal ji držet za hlavu, začal ji přemlouvat, aby neodcházela, protože doktoři už jsou na cestě… Položil ji na gauč, začal ji prosit, aby se nehýbala. Nic jsem nechápala, a když přijela sanitka, maminku odvezli. Hodně jsme si s ní hrály, chodily jsme na hřiště a pořád běhaly, často jsem mamince ujížděla na koloběžce a měla jsem pocit, že za mnou běží jako vítr, a byla to velká legrace. Brala mě do náruče a házela si se mnou.
Ale v poslední době tomu tak nebylo… Máma často neměla náladu a říkala, že je unavená. Nedávno mi řekla, že se jí o mně zdálo a v tom snu jsem byl nejsilnější a nejmužnější muž. Vzpomněl jsem si na to všechno a viděl jsem z okna, jak maminku odnášejí na nosítkách a odjíždějí ve velkém bílém autě. Bylo mi to divné.
Dlouho jsem si nechtěl hrát a pořád se mi stýskalo po mámě, táta se mě snažil zabavit, ale já byl smutný. Ukládal mě do postele a pořád mi opakoval, že se maminka vrátí a všechno bude v pořádku. Jednoho dne mi táta řekl, že maminka je velmi nemocná a má leukémii. Že ji doktor léčí a dává jí injekce. A když doktor tátovi zavolal, požádal tátu, aby přijel do nemocnice a vzal s sebou mého syna. Tatínek tehdy hodně plakal.
Přijeli jsme tam a táta řekl, že se musím s mámou rozloučit. Šel jsem k nemocničnímu lůžku a maminka ležela se zavřenýma očima, vzal jsem ji za ruku a řekl: “Maminko, prosím tě, vrať se ke mně a k tatínkovi domů… Mám tě moc ráda, prosím tě, nebuď nemocná… Mám hodně síly, tady, maminko, vezmi si tohle, dám ti do dlaně trochu své síly a ty se uzdravíš a budeš taky silná a zdravá.” “Ahoj, maminko,” řekl jsem.
Řekla jsem to a odešla z pokoje, zatímco tatínek na chodbě plakal. Řekla jsem tatínkovi, že jsem se s maminkou podělila o svou sílu a ona bude také silná, když vešel do pokoje, maminka otevřela oči a nakonec lékař řekl, že výsledky testů se zlepšily a stal se nějaký zázrak… A po několika měsících mohla být maminka pod dohledem lékaře propuštěna domů. Ale už byla veselejší a mohla za mnou dokonce běhat po domě, i když někdy byla unavená, ale já jsem se s ní dělil o své síly a ona byla stále silnější a silnější a ze mě vyrostl opravdový muž, který maminku vždy ochrání před všemi problémy.
