Na začátku podzimu začala moje Samantha hodně chodit ven za známými. Nikdy neměla žádné skutečné přátele, s kamarády se bavila hlavně přes internet, ale nerada se s nimi seznamovala tímto způsobem. Nejednou mě požádala, abych jejím známým zalhal o našich plánech, aby nemusela jít na ten či onen večírek z “dobrého důvodu”. Z ničeho nic: “Jdu se projít” nebo “Mám schůzku.
Protože přes týden pracovala, neměla čas chodit ven, a o víkendech, když chtěla trávit čas spolu, chodila ven tak na hodinu. Po čtvrté mě tato tendence přestala bavit, a tak jsem se rozhodl, že ji budu sledovat. Co když mě podváděla? Stát se může cokoli. Lže, že miluje, ale potká někoho jiného.
Nechodila daleko, potkala nějakou mladou slečnu v kavárně. Vplížil jsem se dovnitř, připadal jsem si přinejmenším jako špion, a zaslechl jsem, jak se baví o perských kočkách. V tu chvíli mi všechno zapadlo do sebe.
S manželkou jsme si už dlouho přáli domácího mazlíčka. Já chtěl psa a ona byla proti, tak jsme se shodli, že bychom si měli pořídit kočku. Jí nevadila kočka z útulku, ale já jsem chtěl nějakou pěknou. Tak jsem dal za příklad perskou kočku.
Další měsíc jsem čekal na malý chlupatý zázrak, ale nic se nedělo. Manželka si domů kočku nechtěla přivést. Musel jsem se přímo zeptat, kde kotě je.
– Špehoval jsi mě? – urazila se. – Mělo to být překvapení!
– Choval ses podezřele, co jiného jsem měl dělat? Tak kde je ta kočka? Okamžitě mi to řekni, jinak tě budu podezřívat z něčeho zlého.
Jak se ukázalo, právě našla majitele kočky a předem se domluvila, že si jedno z koťat vezme. Kočka ještě nerodila, ale chystala se porodit. Taková zápletka mě měla překvapit na Nový rok a já jsem vše zkazil svým sledováním a netrpělivostí. Alespoň jsem měl klid.
