Tento incident se stal spolužákovi mého syna asi před pěti lety. Tehdy chodili do páté třídy obyčejné sousedské školy. Všechny děti jsou jiné, ale kamarádské. V té době se změnila třídní učitelka – ta předchozí odešla na mateřskou dovolenou. Místo ní nastoupila Helena, mladá, teprve pětadvacetiletá, po vysoké pedagogické škole. Začala učit ruštinu, za příplatek si vzala na starost třídu.
Všichni rodiče začali být tímto stavem samozřejmě znepokojeni. Vždyť v naší době nebyli všichni učitelé mladší 35 let. Ale na druhou stranu by měla dětem lépe rozumět. A ony jí. Takže si na ni vůbec nestěžovali. Jediný bod – mezi oblíbenci a obyčejnými lidmi byl viditelný kontrast. Raději komunikovala s těmi, kteří jí blahopřáli k svátku, kteří jí pravidelně dávali peníze. Takže se k mému dítěti chovala normálně, zatímco Markův otec i matka pracovali každý den, na schůzky nechodili a o dárcích od nich nebyla řeč.
Jednoho dne přišel můj syn a řekl mi, že se učitelka k Markovi chovala špatně. Vyšlo to najevo tímto způsobem. Děti se chystaly na výlet. Vybíraly tedy peníze na jízdenky a cestu. Na jídlo se musely vykašlat. Všechny děti byly pro, ale Mark ruku nezvedl, protože si nebyl jistý, že peníze dostane. A pak jedno z dětí začalo z plných plic křičet, proč Mark nejede s ostatními. Helena si vzala slovo a řekla následující:
Na tento výlet jedou ti, kteří mají dost, a Mark nemá dost.
Komunikovat takovým tónem je samozřejmě nepřijatelné. Můj syn říká, že Markovi bylo velmi trapně. A po zbytek dne ho to odradilo.
Ještě téhož dne odpoledne mi volá Markova matka, že je pozdě, protože dlouho pracovala. Prostě nevěděla, co má dělat. Ostatně Markův otec byl bez sebe. Byl rozzlobený. Řekl jsem, ať si nedělá tolik starostí, ať přemýšlí, jak se zachovat a co dělat. Není správné takhle mluvit a jednat s dětmi.
A teď je velkou otázkou Markův otec. Viděla jsem ho jen jednou na procházce se synem. Přijel v autě s blikajícími světly. Nevěděla jsem, že nepracuje jako něco, ale jako šéf policie. Výsledkem bylo, že nevydržel takovou hrubost a druhý den přišel do školy. A zrovna se stalo, že děti šly po vyučování ze školy. Syn mi oznámil, že to bylo takhle:
Když vešel dovnitř a měl na sobě ramínka, ustoupil stranou i ředitel školy a ředitel ho sledoval v patách až do kabinetu. Všichni byli vyděšení a nevěděli, co mají čekat.
Zkrátka, jak to bylo dál, není jasné. Koneckonců to byl rozhovor ve třech: mezi učitelem, otcem a ředitelem. Učitelka si udržela místo, ale dostala plný trest. Od té doby byla ticho jako pěna a mlčela jako prase. Nikdo ji nepoznal jako tu statečnou hrdinku. Vzali jí vedení třídy, takže jen učila. A pak odešla sama.
Musela dostat velmi důležitou životní lekci. Koneckonců, pokud rodiče dítěte necítí potřebu za něco platit, i když se to té konkrétní situace netýká, pak lidé, natož učitelé, nemají právo na to tlačit. Nezkušenost je neomlouvá.
