Ve škole se mi dvořila jedna dívka. Seděli jsme ve stejné lavici a často jsme spolu chodili na obědy. Někdy mě při jídle láskyplně pozorovala, ptala se, jestli mám rád to či ono, možná se o něco podělila, a já se na oplátku podělil o něco jiného s ní. Ráda si teskně povzdechla a řekla: “Až dospějeme a vezmeme se…” – a dodala, co se stane pak. Kdo bude komu vařit, kolik budeme mít dětí, kam pojedeme a tak dále.
Chápu, že to byl mladický maximalismus, ale když člověk zestárne a já se svým osobním životem na tom nejsem dobře, začne si uvědomovat, že teď by bylo dobré vzít si právě tuhle dívku.
Nedávno jsem na ni narazil a mé některé naděje a sny praskly ve švech.
Jsem profesionální ořezávač stromů. Prachsprostá práce, na první pohled neslibná, ale jsem vždycky v dobré kondici a za peníze. Mám rozpis na měsíce dopředu, ne každý se ke mně dostane. Takže jsem pracoval na částečný úvazek pro bohatého muže – sídlo, obrovský dvůr a třešňový sad na zahradě. První dva dny jsem mluvil a viděl jen majitele a poslední den práce se odněkud vrátila jeho žena. Hned mi ji chtěl představit, takříkajíc se se mnou pochlubit. A byla to ona. Byla to moje spolužačka.
Vypadala ještě hezčí a už jen pohled na ni vyvolával hřejivé vzpomínky. I ona mě poznala, řekla mému muži, že jsme bývalí spolužáci, a hezky se se mnou bavila. Možná to bylo naší minulostí, ale srdce se mi v hrudi rozbušilo soucitem s ní. Určitě bych si ji vzala, jen kdyby už nebyla vdaná a nezářila štěstím vedle svého manžela.
Nedal jsem jí své číslo, zalhal jsem, že mám žárlivou přítelkyni a pro jejího manžela už nepracuji – párkrát jsem předstíral zaneprázdněnost a doporučil jiného pracovníka. Kamarádku z dětství nechci vidět, protože začínám ještě víc litovat toho, že si ze mě tehdy dělala legraci a mě nenapadlo vzít věci do vlastních rukou a začít s ní chodit, když jsme spolu chodily do školy.




