První měsíc rekonstrukce, kdy se obkládala koupelna, se mi v bytě žilo docela dobře, ale když v zájmu urychlení procesu přišla nová brigáda a zabrali pokoje, bylo nepříjemné zůstat doma. Kdybych neměl práci ve městě, rád bych na pár týdnů odjel k příbuzným na venkov, ale souhlasil jsem, že se na čas přestěhuji ke známým. Jsem starý mládenec, nikdy jsem s nikým pořádně nebydlel, ale od prvního dne pobytu u přátel jsem se snažil minimalizovat své blikání v bytě a o víkendech jsem se snažil pomáhat manželce svého nejlepšího přítele v domácnosti. Měli také roční dítě a doma byl pořád nepořádek, nádobí ve dřezu. Odhodlaná udělat dobrý skutek jsem všechno to nádobí umyla, a zatímco paní domu spala s dcerou, všechno jsem vytřela, ručně vydrhla podlahy, takže nikde nebyl žádný hluk. Myslel jsem si, že dělám dobrý skutek, a přítel a jeho žena mi večer udělali skandál.
– Teď nemůžeme najít dětský pudr. Proč tady uklízíš? Manželka to udělá sama, až bude mít čas, a já po práci umyju nádobí. Udělal jsi to špatně, stejně to budu muset udělat celé znovu! – Slyšel jsem to místo vděčnosti.
Když jsem se snažil potěšit hostitele chutnou snídaní, můj pilaf byl odmítnut.
– Jsem na dietě, – řekla manželka mého přítele, – nemůžu se po porodu dostat do formy, a ty tady vaříš. Raději vařte pro sebe a v malých hrncích, ať máte místo v lednici.
Můj přítel jídlo také neocenil, protože “má rád všechno bez koření.
Ať se snažím, jak se snažím, je to všechno špatně. Zároveň, když nedělám vůbec nic, slyším za zdí, jak si na mě stěžuje přítelova žena, nějaký kamarád nebo moje matka. To je mi krajně nepříjemné, ale nemůžu se dřív než za tři týdny vrátit domů. Nehodlám se stěhovat na ubytovnu ani nikam jinam, ale chci si stěžovat na své přátele, a tak píšu. Snažím se pro ně co nejvíc, ale vychází mi to buď moc, nebo málo.
