Když jsme byli mladí, děti se zdály být květinami života, o kterých všichni mluví. Bylo tak dobré vychovávat ty nejmenší ve vesnickém domě a měli jsme velkou rodinu – dvě dcery a dva syny. U snídaně všichni pořád hlučeli a povídali si, u večeře to bylo ještě hlasitější. Někteří byli ve škole, někteří doma; někteří se přestěhovali do sousední vesnice a někteří odešli do města hledat lepší život. Přesto jsme se s manželkou nikdy necítili osamělí. Děti často volaly a navštěvovaly nás, ale během let se situace změnila.
Po mrtvici už manželka nevstává z postele, je na ni upoutaná, nemůže do města a děti nás vůbec nechtějí navštěvovat. Jsem už starý a hodila by se mi pomoc synů nebo zeťů se stejným dřevem, ale nikdo nepřijde.
Jediný případ, kdy jsem se rozhodl jet do města za dcerou, protože to nebylo tak daleko, a abych si mohl najmout někoho, kdo by se staral o mou ženu, živil ji a tak dále, musel jsem prodat svou motorovou pilu. Z peněz jsem zaplatil “ošetřovatelku”, koupil jsem si lístek do města a chtěl jsem dceři také něco přivézt. Ani ona, ani můj zeť nebyli z mé návštěvy nadšeni. Mému vnukovi je teprve pět let, moc tomu ještě nerozumí, ale když mi vyběhl naproti a objal mě, začal si prsty ucpávat nos a říkal, že smrdím selonem. Obávám se, že by mě ten večer poslali domů, kdybych jim nedala peníze.
Takhle jsem přišla k rodině, ale zaplatila jsem jim i ubytování… Zeť mě odvezl na nádraží o den později, takže jsem sice ušetřila peníze za sestru tím, že jsem jí zaplatila méně, ale poškodilo to přístup mých dětí. Naši ptáci jsou roztěkaní, nemají na rodiče čas. Velmi se bojím, aby na tom pak nebyli stejně jako já a moje žena – aby i jejich děti neodjely daleko, nezavolaly, nenavštívily a myslely jen na peníze.
