Jednou jsem byla svědkem rozhovoru mezi majitelem našeho obchodu a hubeným teenagerem. Chlapec měl na sobě obnošené, ale upravené oblečení. Stál a prohlížel si sklenici malinové marmelády, když k němu majitel přistoupil:
– Ahoj, Steve, jak se máš?
– Děkuji, pane, není to špatné…
– Jak se má máma, už je v práci?
– Ne, ještě leží doma, zatímco jí není dobře…
– Chtěl jsi koupit nějaký džem?
– Jen se na to dívám, máma má tak ráda malinový džem, ale nemáme teď peníze, abychom ho koupili.
– Tak mi prodej svůj náramek, to sis ho upletla sama?
Na chlapcově zápěstí byl podomácku vyrobený náramek spletený z různobarevných telefonních drátků.
– Ano, pane, ale bude vám příliš malý.
– Koupím ho pro svého synovce. Co vy na to?
– Myslím, že za ten náramek nedostanu tolik, kolik potřebuji…
– Přesně tolik, kolik stojí ta sklenice džemu, trvalo vám dlouho, než jste vytvořil tak složité vzory!
– Ano, seděla jsem nad ním tři noci…
– Takže je to domluvené! Náramek je můj, džem je tvůj, nebo spíš tvůj a mé matky!
– Děkuji, jste moc hodná.
Šťastný teenager s úsměvem popadl sklenici džemu, sundal náramek z ruky a dal ho prodavači.
– Přeji vám hezký den, pane!
– Uvidíme se později, Steve!
Prodavačova žena seděla u pokladny a při poslechu tohoto dialogu se usmívala. Když si všimla mého překvapeného pohledu, vysvětlila:
– Přijde sem ještě několik dalších teenagerů, jejich rodiny jsou dost chudé na to, aby si mohly koupit dobré potraviny, ale Joe se jim snaží pomoci tím, že od chlapců koupí, co se dá. Jednou mě dokonce požádal, abych mu prodal prak, a on za to zaplatil tyčinkou dobrého salámu…
Z obchodu jsem odcházel ohromen Joeovou laskavostí. Nikdy by mě nenapadlo, že on, který vždycky všechno vážil na gram přesně a sundával z váhy, když ručička ukázala o trochu víc, dokáže takhle pomáhat chudým rodinám!
Joe byl v našem okolí dobře známý, jeho obchod byl oblíbený a při nakupování se Joe a jeho žena vždycky ptali stálých zákazníků, jak se jim daří, vždycky měli dobrou náladu a snažili se zákazníky obsloužit co nejrychleji.
Netrvalo dlouho a těch dvanáct let uteklo jako voda. Joe, zestárl a rozloučil se s tímto světem… Na pohřbu bylo hodně lidí. Mezi nimi vynikali tři poručíci. Stáli v ústraní, ale pak přistoupili k manželce zesnulého, postupně jí políbili ruku a pronesli slova soustrasti.
Byli to právě ti chlapci, které dobrý Joe podporoval. Když jsem se se zesnulým loučil, uviděl jsem v rakvi několik dětských předmětů, včetně právě toho náramku, díky němuž jsem se dozvěděl o opravdové taktní laskavosti prodavače. Chápal, že z chlapců vyrostou muži, a tak jim nedal jen potraviny, ale vytvořil iluzi obchodní výměny…
