– Synu, můžeš jít do obchodu nebo uklidit dům?
– Nemám čas.
Už mnoho let se Sářina komunikace se synem omezuje na věčné “neudělám to”, “nemám čas” a “později”. Dnes se Sára rozhodla, že to zkusí znovu.
– Synu, nemám čas, vzala jsem si doma spoustu práce. Buď si zajdi do obchodu sám, nebo si dej večeři se včerejší houskou.
– Nechápu, o co jde.
Syn práskl dveřmi tak, že málem spadla omítka. A tenhle pokus přimět syna, aby jí nějak pomohl, skončil naprostým fiaskem. S puberťáky to není snadné. Je to nejtěžší věk. V tomto případě je nejlepším pomocníkem čas. Ale syn už tento věk dávno překročil, je mu přes třicet. Sára se zhluboka nadechla, aby se ovládla, a pak se sama vydala pro nákup. Nejraději by nikam nechodila, ale také potřebovala něco k jídlu.
Cestou do obchodu matka přemýšlela o tom, že je to její vina, že její syn vyrostl z drzosti a lenosti. Když si pomyslím, že ve čtyřiatřiceti letech nikdy nepracoval. Když byl malý, nikdy mu nic neodmítla, hodně se snažila, aby syn alespoň něco dělal, ale nikdy ho nenechala, aby se rozhodoval sám. Výsledkem byla naprostá nechuť jejího syna pracovat, dokonce odmítal chodit do obchodu.
Když se Sára pustila do vaření večeře, byla doslova vyčerpaná. Měla za sebou velmi náročný den. Celý večer strávila na nohou. Po večeři pokračovala v psaní zpráv až do rána.
– Guláš? Víš, že ho nemůžu vystát, – chlapec s nespokojeným výrazem odstoupil od stolu. – No, mohla jsi udělat aspoň bramborovou kaši a řízky. Nebo aspoň upéct masový koláč.
– Nemám sílu péct koláče ani smažit řízky,” odpověděla matka.
– Mami, to víš, že všichni lidé jsou unavení, mně už se z toho počítače taky točí hlava. Celý den trávím prohlížením volných pracovních míst a posíláním životopisu. Ale nestěžuju si ti.
Sára se sotva držela, aby na syna nekřičela. Moc dobře věděla, jak její syn hledá práci. Každé ráno si v prohlížeči otevře záložku s volnými pracovními místy a předstírá divokou úzkost a zaneprázdněnost. Večer je to zase všechno znovu. Za celou tu dobu poslal jen dva životopisy do dvou největších firem v jejich městě. Píše jim jednou za půl roku a pak s pocitem zadostiučinění čeká, až se mu ozvou. Můj syn by se nespokojil s ničím menším.
– Možná bychom se měli poohlédnout po něčem jednodušším? – Zeptala se Sára syna rozzlobeně.
– Jak to myslíš, jednodušší? Možná pořád chceš, abych šla vykládat vagony? Jsem ti tak vděčný, mami, za tvou podporu! – Syn se zvedl od stolu, aniž by se dotkl guláše. Chlapec předstíral, že ho matka uráží a ponižuje. Dělal to pokaždé jen proto, aby ho matka chvíli neobtěžovala otázkami.
Rád zůstával doma a nikde nepracoval. Byl tak zvyklý žít! Nikdy nechtěl pracovat. Dobře si uvědomoval, že manažerské místo nedostane, ale s býčí zarputilostí dál psal do těch dvou firem, protože mu to umožňovalo zůstat doma. Sarah se rozhodla, že se dnes jen tak nevzdá.
– Nikdy nepůjdu vykládat vagony nebo sedět na pokladně. Budu souhlasit pouze s vedoucím místem, nebo nebudu pracovat vůbec nikde! – Syn konfrontoval svou matku se skutečností.
Zlobí, nebo to dělá schválně? Samozřejmě, že schválně, protože dobře ví, že není schopen zastávat manažerskou pozici.
– Už mě nebaví nosit tě na zádech. Nikde nepracuješ, nechceš pomáhat v domácnosti! – řekla matka svému synovi. – Je mi úplně jedno, kde pracuješ, protože si myslím, že každá práce je hodna úcty, jen chci, abys začal dělat aspoň něco.
Po těchto slovech už Sára zabouchla dveře.
Po hádce se synem odešla do svého pokoje, sedla si na židli a zírala do zdi. Připadala si jako naprostý blbec. Myslela si, že je špatná matka, která na syna příliš tlačí, a přitom věděla, že má naprostou pravdu. Chlapec musel najít vlastní sílu a osamostatnit se. Copak to nechápal?
