Když byly mému synovi tři roky, jedl velmi špatně. Musela jsem ho posazovat ke stolu s křikem a učitelé si neustále stěžovali. Každé jídlo se změnilo ve skandál. Jednoho dne zůstal manžel se synem sám – byla jsem vyslána na služební cestu. A tak to synovi řekl:
– Ať se ve školce nepřejídá. Doma je lednička prázdná.
Večer ho tedy sestra pochválila. Dokonce snědl i něco navíc k obědu. Jakmile ho manžel vyzvedl ze školky, Richard se začal ptát:
– Co budeme mít k večeři?
– Nic. Jedl jsi ve školce.
– Mám hlad. Máma včera uvařila polévku.
– Všechnu polévku jsme snědli, ve dřezu je prázdný hrnec, – říká manžel.
Jakmile se syn svlékl a umyl si ruce, běžel k ledničce:
– Tati, tam jsou vajíčka!
– Mám jedno uvařit?
– Ne, dvě!
– Co takhle brambory?
– Udělám! Já chci brambory! – křičel můj syn radostí.
Ten večer jedl jako šílený. Po mém návratu však opět začaly nálady. Budu si muset vzít od manžela pár lekcí psychologie.
