Bylo pro mě těžké vychovávat dceru sama, jen s pomocí sestry. Moje manželství nebylo od začátku šťastné, manželka mě při první příležitosti opustila a nechala mě s dítětem. Dceru nechtěla moc vídat, ale posílala jí dárky na svátky. Monice vždycky chyběla mateřská láska, ženská řeč, a já jsem pořád nevěděl, jak se k ní přiblížit a vážně si s ní promluvit, a chyběla mi ta chvíle.
– Tati, jsem těhotná,” řekla mi jednoho letního odpoledne.
Měla před sebou ještě přijímací zkoušky a, jak jsem doufal, první rok studia na univerzitě.
– Vtipný vtip,” řekl jsem, “málem jsem svému otci přivodil infarkt…
– Nedělám si legraci, tati.” Monice zvlhly oči. – Udělal jsem si několik testů a všechny ukázaly totéž. Šel jsem k doktorovi a ten to potvrdil.
Mým prvním impulsem bylo, aby se dcera dítěte okamžitě zbavila. Byla jsem ochotná zaplatit operaci, ale Monika řekla, že se příliš bojí a že by pak nemusela mít děti, takže si dítě nechá. Mladý otec byl o rok mladší než dcera a jeho rodiče byli také skeptičtí a nechtěli se tak brzy usadit s vnoučetem.
Nechtěla jsem na sebe vzít hřích sama a nabídla jsem budoucí dohazovačce pomoc. Vymysleli jsme předem plán, jak děti obelstít. Protože dcera byla v době porodu nezletilá, mohla jsem osobně podepsat adopční papíry. Společně s matkou přítele mé dcery jsme lhali, že se dítě narodilo nemocné a nepřežilo, zatímco ve skutečnosti bylo posláno do dětského domova.
Přesně jak jsem si myslela, dcera se okamžitě rozešla se svým přítelem, uzavřela se do sebe a soustředila se na studium. O rok později se dostala na vytouženou univerzitu a teď studuje, ale na své dítě si nevzpomíná. Jednou jí možná řeknu pravdu, abych očistila její svědomí, ale ne v nejbližších letech. Chci se ujistit, že dokončí univerzitu a usadí se v životě, potká dobrého muže a založí s ním rodinu, a pak ji pravda nebude tolik bolet. Jsem si jistá, že si uvědomí, že to tak bylo nejlepší, protože stát se v sedmnácti letech mámou by pro ni nebylo možné.
