Moje čtrnáctiletá dcera má v poslední době stále častěji nepředvídatelné emoční výbuchy. Bojí se, že půjde po deváté třídě do školy, že bude mít známky, že odejde ze sboru, protože nebude moci chodit na hodiny zpěvu, pokud půjde na vysokou školu. Já to všechno chápu a snažím se ji podporovat, ale udivuje mě a děsí, když na mě dokáže být bezdůvodně hrubá a urážlivá nebo když se sníží k tomu, že ničí všechno kolem sebe.
Nedávno ji u večeře něco vyvedlo z míry, když si prohlížela telefon, a buď omylem, nebo úmyslně převrhla na zem hrnek s čajem. Hrnek byl rozbitý na kusy a dcera na mě křičela, abych jí nenadávala.
Srdce mi usedá, když nechápu, co ji tak rozčiluje. Moje máma si toho u své vnučky také všimla a udělala jí mnohem horší věci – rozhodně zlomyslně převrátila kachličky v koupelně poté, co se dostaly do sporu o “módnost” rekonstrukce. Máma si stála za tím, že móda je zpátky a tyhle kachličky jsou trendy, dcera samozřejmě ohnula hůl, a pak už to šlo ráz na ráz – rozbité kachličky, máma v slzách a dožadující se, aby k ní vnučku už nepouštěla.
Vypadá to, jako by nedokázala ovládnout své emoce a vyjadřuje svůj vztek všemi možnými způsoby.
Někteří lidé říkají, že je to všechno tím, že vyrůstá jen se mnou, zatímco její otec kamioňák je pořád někde pryč; moji rodiče si myslí, že je to přetažená puberťačka a je třeba s tím něco urychleně udělat; její učitelka trvá na tom, že je to všechno stres z učení a tlak školy. A já nevím, co si mám myslet.
Ale jak se k ní mám v budoucnu chovat? Nechat situaci být a být jí oporou? Dokonce i když rozbíjí věci kolem sebe a dělá to schválně? Někdo by možná navrhl vzít ji k psychologovi, ale zkusili jste to někdy navrhnout puberťákovi? Vždyť by se urazil a myslel by si, že i jeho vlastní matka si myslí, že není v pořádku.
