Den před svými narozeninami jsem začala připravovat pokrmy na oslavu. Požádala jsem manžela, aby mi oloupal zeleninu a nakrájel saláty nadrobno, zatímco já sama jsem upekla maso, uvařila studené a oloupala sledě. Jak se mi zdálo, připravila jsem báječnou vydatnou tabuli, abych nasytila svou početnou rodinu. Už v den mých narozenin jsme s manželem ráno vyrazili ven a vystáli v cukrárně velkou frontu na velký, a hlavně čerstvý dort, který by se mým vnoučatům určitě líbil.
Jako první na oslavu dorazil můj syn se snachou a vnukem, pak moje nejstarší dcera a její dvě děti a nakonec moje prostřední dcera s manželem a dětmi. Všichni společně seděli u stolu a bouchali a cinkali lžícemi a vidličkami. Zdálo se, že si všichni na všem pochutnávají, bylo toho dost. Vnoučata byla tak najedená, že špinavýma rukama ušpinila tapety a dospělým se podařilo rozlít i čistý ubrus. A u čaje mi nejstarší dcera řekla:
– My jsme se najedli, ale co nám tam dáš?
Její slova mě zarazila. I když to byl vtip, kterému se ostatní smáli, mě to urazilo. Je pravda, že se vždycky snažím dětem něco zabalit, ale je těžké vařit se zásobami pro velkou rodinu. Mám malé pánve a troubu a nemůžu utratit celý důchod za stůl, protože pak mi zbývá ještě měsíc života.
– Nevšímej si toho, paní – řekl mi jemně manžel v kuchyni, když jsme odcházeli pro dort – všechno bylo moc dobré, tak nemají dost. Můžeš se s nimi jen podělit o recepty, protože mají čas, ať vaří pro všechny. A vůbec, ať si příště přinesou něco s sebou. Je jich tolik a my jsme jenom dva, jak to všechno stihneme uvařit?
