Často jsem slyšela, jak se matka s otcem hádají za zdí. Matka otci nadávala do opilců a říkala, že domů nepřinesl dost peněz, aby uživil dítě. Otec ji na oplátku obviňoval z mnoha nevěr. Poslouchal jsem jejich křik, zatímco jsem se schovával a plakal pod peřinou. Ráno předstírali, že se nic nestalo, a líbali se na tváře, a já jsem to hrála s nimi.
Nebyl to zrovna nejúčinnější způsob, protože manželství mých rodičů trvalo až do mých dvanácti let a jednoho večera mi matka oznámila, že nás opouští kvůli jinému nápadníkovi. Původně si mě chtěla nechat pro mého otce a my jsme za to nic nechtěli. Pokud si vzpomínám, táta jí hned řekl, že může jít, kam chce a ke komu chce. Přehnal to, nemyslel si, že si máma za den sbalí věci a druhý den ráno bude pryč.
Bylo mu jí líto a často jí volal. Jednou dokonce přijela “na návštěvu”, aby si vyzvedla věci, které nestihla udělat.
– Prosím tě, nechovej se tak, vždyť nám roste syn,” prosil tatínek. – Máte vůbec představu, jaké to pro něj bude, až bude bez maminky?
– To ty jsi řekla, že můžu jít, tak v čem je teď problém?! Jak jsi mě obviňoval ze všech problémů, nezajímalo tě, co si o tom myslí tvůj syn, a teď už je pozdě! Pěstuj si vlastní štěstí, – odsekla.
Když jsem to slyšel od matky, bolelo to a ubližovalo nejen mně, ale i otci. Doslova ji prosil na kolenou, a ona stejně odešla. Utěšoval jsem potom tátu, bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděl plakat.
– To je v pořádku, my to zvládneme,” řekl. “Jsme silní, jsme jednotní, postavíme naši rodinu zpátky na nohy.
Bez matky byl dům klidnější. Hádky ustaly, otec se naučil pracovat i v klidu odpočívat. Žili jsme z duše do duše, nikdy jsme se nehádali ani nepohádali, bylo nám oběma dobře. Otec mě poslal na univerzitu a zúčastnil se mé svatby.
Zvykla jsem si žít bez matky a už jsem ji nepotřebovala, když si někde sehnala moje číslo a začala mě prosit o schůzku. Vzpomněla si, že má syna, a začala mi nabízet pomoc.
– Můj manžel je bohatý a já mám kosmetický salon. Mohu vám finančně pomoci, nebo alespoň zaměstnat vaši ženu. Je doma 24 hodin denně s dítětem. Vsadím se, že nemáte dost peněz na nic. A otec… co od něj čekáš? Je pořád opilec?
Opravdu se mi nelíbil její odmítavý tón a arogance. Můj otec taky pracoval a s manželkou jsme měli na všechno dost.
– Ty nemusíš. Táta mě naučil nepřijímat pomoc od cizích lidí,” odpověděl jsem. – A my máme všechno. Nerozhodl bych se mít dítě, kdybych si nebyl jistý, že ho dokážu uživit a vychovat. Jsem zodpovědný manžel a rodič.
Moje matka se mě snažila “přemluvit” celé měsíce, ale vzdala to, když jsem jí nedovolil se na vnuka ani podívat a trval na tom, že jsme cizí lidé. Někdy se nejbližší lidé odcizí a stanou se cizími, a lidé, které jste poznali nedávno, jako moje žena a můj malý chlapec, se stanou nejbližšími. Hlavní je nést si to životem, jako to děláme my s tátou, neztratit tu blízkost.
