Roberta probudil zvonek u dveří. Na druhé straně postele se probouzela jeho žena. Jemně jí přejel rukou po rameni:
– Zlatíčko, jdi spát, já to zařídím sám. – Přistoupil ke dveřím a tiše zašeptal. – Kdo to přinesl noc? – A pak hlasitě zavolal. – Já to přinesu.
Když otevřel dveře, uviděl na prahu tetu Káťu s obrovskou taškou v rukou. Její manžel, strýc Váňa, přecházel z nohy na nohu za tetou.
– Milý synovče! – vykřikla teta. – Copak nejsi rád, že mě vidíš? No tak, obejmi tetu.” Žena popadla Fedora v náručí, – jako by ho chtěla v náručí uškrtit.
“Je po klidu!” – Robert si toužebně pomyslel, když nesl tetiny tašky na chodbu.
Zbytek noci proběhl ve zmatku. Teta odmítala jít spát na pohovku, protože jí to připadalo velmi nepohodlné. A pak synovci řekla, že by ji také uložil na postýlku.
Robertova žena byla celou dobu jako opařená. Od dívčina příjezdu neuplynula ani hodina a ona už převrátila celý byt vzhůru nohama. Nakonec si všichni šli lehnout. Teta Káťa s manželem obsadili postel a Robert s Irou dostali gauč.
– Jak dlouho myslíš, že tu budou,” pošeptala manželka Robertovi, když před něj postavili snídani.
– To nevím. Zeptám se, až se vrátím z práce.
Ira se nervózně zaposlouchala do chrápání, které se ozývalo z ložnice, a pak řekla:
– Robert, já se jich bojím, možná bys dnes mohl přijít dřív?
– Zkusím to,” odpověděl, než opustil byt.
Když se Robert vrátil z práce, čekal na něj luxusní stůl.
– Pojď dál, synovče, budeme slavit setkání,” volala na něj teta z kuchyně.
Jeho žena mu tiše pošeptala:
– Jsem tak ráda, že jsi přišel!
Všichni se posadili k večeři:
– Teta Káťo, budeš tu s námi dlouho? – Robert položil tetě otázku.
– Už nás vyhazuješ? Podívej, nejsme tu vítáni,” odstrčila teta svého muže stranou.
– Teto, o čem to mluvíš? Můžeš u nás zůstat, jak dlouho budeš chtít! – Robert byl zmatený.
– Zůstaneme s tebou, Roberte, navždycky. Prodali jsme náš byt. Jste jediná rodina, která mi zbyla. Nemůžeš svou tetu vyhodit na ulici? Jak dlouho nám tady ještě zbývá, vydržíš to?” “Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Teta si teatrálně otřela slzu.
Robertovi překvapením poklesla spodní čelist a Ira vzlykla a vyskočila z kuchyně.
V místnosti zavládlo trapné ticho. Jeden strýc dál tiše dojídal salát na talíři.
– A proč mlčíš ty? – Zakřičela teta na svého manžela. – Jediné, co můžeš dělat, je jíst. Mohl bys odvést myšlenky od talíře a aspoň něco říct.
– Naprosto s tebou souhlasím, zlato, – řekl strýc Váňa.
– Jsi slaboch! – Teta na manžela vztekle křičela. – Takhle je to pořád. Já v naší rodině o všem rozhoduju a on se mnou jen souhlasí. Co je to za chlapa? – Obrátila se na Roberta. – Jsi rád, synovče?
– Můžeš žít, jak dlouho budeš chtít! – Robert řekl osudově a v tu chvíli uslyšel, jak jeho žena za dveřmi vzlyká.
Robert se bez velkého nadšení dobýval do talíře. Tchánovci se cpali vším, co bylo na stole, s takovou silou, až se mu zdálo, že jim praská v uších.
Když teta Káťa smetla všechno, co bylo na stole, opřela se do židle se slovy:
– Jsem plná. Roberte, zavolej svůj řev, dělala jsem si legraci. Jsme tady na vyšetření v nemocnici, myslím, že na tři dny. A tobě, synovče, se dařilo skvěle. Bylo vidět, že máš strach, ale nedával jsi to najevo. Pamatuješ si svou rodinu. Až umřu, dostaneš můj byt, protože nemáme vlastní děti. Jsi můj jediný dědic.
Robertovi se ještě nikdy tak neulevilo, a tak vesele řekl:
– Ano, ty teto žij lépe sto let.
O týden později Ira a Robert vyprovázeli příbuzné. Během těch dnů se Robertova žena proměnila v dívku, která pořád plakala, protože se tetě Kátě nemohla zavděčit: polévku měla špatnou a řízky příliš tvrdé, prádlo prala špatně a podlahu nemyla, jak měla.
Když se loučili, teta Káťa pošeptala Robertovi do ucha:
– Jak se ti podařilo vzít si takovou uplakánku? Není náhodou těhotná? Vždyť pořád roní slzy.
Když se za rodinou zavřely dveře, Ira začala radostí tančit:
– Třeba se k nám už nevrátí, – řekla s nadějí v hlase.
– Nemůžu nic říct. Myslím, že tetě Kátě se tu líbilo!
– Už to nemůžu vydržet! – Iria zasténala.
Zvonek neodbytně zazvonil.
– Vážně zase? – Robert vyskočil: – To je jen budík! – usmál se, protože měl před sebou skvělý den.
