Měla jsem štěstí na svého manžela, jsem za něj vdaná už pět let. Máme malou rodinnou firmu, spřádáme plány do budoucna a máme se moc rádi. Zpočátku jsme museli bydlet u jeho maminky. Proč? Protože jsme neměli peníze na koupi ani na nájem a tchyně měla obrovský dvoupokojový byt.
Každý měsíc jsme si dávali peníze stranou a doufali, že si našetříme na vlastní hnízdečko. Žili jsme jinak, musela jsem se se vším smířit, protože tchyně byla šéfová. Byla to dobrá a moudrá žena, ale její povaha nebyla z cukru.
Například jsem uvařila k večeři boršč a pohankové placičky a ona si výslovně objednala pizzu, prý je dnes svátek. Moje dobroty budou čekat v lednici, dokud nevynesou koš. Kouká, že umývám koupelnu, dělám, že jsem si nevšiml, a za hodinu přijde a říká, zítra musím umýt koupelnu, dlouho jsme neuklízeli. A já koupím špatný chleba a špatný čaj a ruce mám na špatném místě.
Neměli jsme žádné zvláštní konflikty, ale já snila o tom, že se stanu paní svého bytu. S manželem jsme si uvědomili, že si nemůžeme dovolit koupit dobrý byt, a tak jsme si vzali půjčku. Manžel začal naznačovat, že by si mohl pořídit nový přírůstek. O rok později se nám narodil krásný kluk Andrej.
Tehdy začaly ty nejzábavnější věci. Tchyně zapomněla, že bydlí odděleně. Přicházela brzy ráno a v noci prakticky odcházela. Už tak jsem měla dost starostí a musela jsem ji bavit. Její neustálé rady mě jen rozčilovaly.
Špatně jsem synovi myla zadek, špatně jsem mu čistila uši, špatně jsem mu žehlila pleny… Pak se přestěhovala do kuchyně. Tam mě začala učit, jak vařit pro mého muže. Ale tím to neskončilo – do ložnice přišla a řekla, že dítě nemá spát odděleně a vedle matky.
Ta poslední poznámka mě opravdu naštvala. Našla v koši roztrhané manželovy ponožky a naznačila mi, že já – šetřílek, normální manželka by si je úhledně zašila a neutrácela by za nové. Tak jsem jí vysvětlila, kam má jít. Nebyla jsem osobní, ale bránila jsem se. Tchyně se mnou už nemluví, jen na závěr řekla: “Jak se rozhodnu, tak to bude!”. Nevím, co s ní mám dělat…
