Kdysi jsem se přátelila s chlapíkem jménem Richard. Milý chlapík se staromódní vírou, vírou v lásku. Vždycky vysazoval lidi, krmil zvířata bez domova. Měl atraktivní vzhled, vlastní byt, auto, dobré postavení v práci. Celkově vzato, opravdový ženich.
Tak jsem měla to štěstí, že jsem se stala jeho nevěstou. V tu chvíli se mi zdálo, že jsem nejšťastnější žena na světě. Kamarádky mi záviděly a jednohlasně říkaly: “Podívej, neztrácej takového muže!
Tak jsem se snažila neztratit a on se mě držel. Ale mé štěstí netrvalo dlouho.
Jednoho dne přišel Richard domů bez nálady, nedíval se mu do očí. Dlouho jsem se ho ptala, co se stalo. Nakonec se přiznal, že se setkal s mým bývalým manželem. Náhodou. Stojí za zmínku, že s ním nemám žádný vztah. A Richardovi jsem neukázala ani žádné fotky, ani nevěděl, jak můj manžel vypadá. Takže se ukázalo, že se s ním chtěl setkat? Setkání s mým bývalým je však jen začátek příběhu.
Předpokládejme, že se to stalo náhodou a že ho Richard nějak poznal. Richard však sám oslovil mého bývalého manžela, setkal se s ním a navázal s ním rozhovor. Kouřili cigarety a rozhovor se stočil na mě. Před Richardem jsem nic neskrývala, ale zajímalo mě, o čem se mohli bavit. Říct, že jsem byla v šoku, je zbytečné. Můj budoucí snoubenec se přiznal, že to neměl dělat. Ukázalo se, že Richard se jen ptal mého bývalého manžela, jaká jsem, jaká je moje povaha, proč jsme se rozešli a tak.
Začala jsem brečet. To je taková zrada, setkat se s mým bývalým manželem, dozvědět se od něj podrobnosti o mé osobnosti. I když jsem tady, hned vedle něj, zeptat se ho na cokoli. Je to normální? Je to v pořádku? Proč, Richarde?
Nestačí, že mi můj bývalý manžel o mně vyprávěl různé nesmysly. A Richard se mě snažil zeptat, jestli můj manžel mluví pravdu. Proč bych se měla vymlouvat na něco, co se nestalo? Někdo vypustil z úst nesmysl a já za to musím nést odpovědnost?
Najednou mi došlo, že si toho muže už nemůžu vážit. Ne jako člověka, ne jako muže. Ne, chápu báby, které sedí na lavičce, diskutují a všechny nálepkují. Ale jsou to babičky. A ty jsi muž! Proč se chováš za mými zády? Vybrala sis mě za přítelkyni, bydlíš v mém bytě, jíš mi z ruky. Nikdy jsem ti nedala důvod nedůvěřovat. Pro mě bylo jeho jednání tak nízké a špinavé, že jsem okamžitě ztratila chuť být s tímto mužem. Stačil jediný čin a navždy zabil můj respekt k tomuto muži. Neměla jsem žádnou omluvu pro to, co udělal. Takovou zradu jsem mu nemohla odpustit.
Vždycky mi připadalo, že když si někdo dovolí říct o přítelkyni nějakého muže nepěkné slovo, v nejlepším případě ho to jen pobouří. A v horším případě by mohlo dojít i na hádku. Ale záměrně vyhledávat schůzky s bývalými, vyptávat se jich na jejich snoubenku za jejími zády – to mi nejde do hlavy.
Jen tak tak mi v očích vypadl ideální ženich Richard… Pak jsem si uvědomil, co říká věta starší generace. Že v rodině by měla být především vzájemná úcta. Nikdy jsem se nehnala do extrémů, ale ty mužské pomluvy – to je na mě moc. Člověk má právo na slabosti, slzy, rozmary, chyby a blbosti. Ale chovat se jako žena, věřit všemožným pomluvám – nikdy!
