Když mi otec zavolá o svátcích nebo jen tak z legrace, jsem vždycky psychicky připravená na to, že na druhé straně uslyším nespokojené mručení, které dříve nebo později vyústí v příval hnusu na mě a mou rodinu. Od začátku byl na Sáru zlý, nechtěl, abych si ji vzal, protože měla něco špatného na vzhledu – poměrně velké mateřské znaménko na tváři. Byla zvyklá takhle žít, ale lidé si toho občas všimli a mysleli si, že je nemocná, takže se snažili držet dál nebo se na ni dívali hodně zblízka. Můj táta je úplně stejný – myslí si, že to Sáru kazí, a já s takovou holkou nechci mít nic společného – nedej bože, aby se takhle narodilo další dítě.
Moje máma naopak náš vztah a manželství velmi podporovala. S otcem se rozešli kvůli mému rozhodnutí oženit se. Jsem si jistá, že problém nebyl jen v tomhle, ale v jejich vztahu obecně. Táta je neustále nespokojený pesimista se životem a máma je velmi hodná a milá žena. Samozřejmě se k sobě nehodili. Nevím, jakým zázrakem byli manželé třiadvacet let, než máma tátu opustila.
Máma teď žije s námi, což je pro tátu další důvod, proč se na mě a Sáru zlobí. Myslí si, že jsme mu ženu vzali, že jsme ji vylákali k nám. Do telefonu plival tolik jedu, že Sáru nazval “čarodějnicí”.
Kdyby bylo na mně, vůbec bych s ním nemluvila, ale máma říká, že bych měla. Je to osamělý muž, je mu padesát a nikoho pořádně nezná, takže si potřebuje s někým popovídat. Máma si myslí, že jednou tátova zásoba urážlivých slov dojde a on se s nimi smíří, ale já si to nemyslím. Jak se říká, hrbáč si to vynahradí. Co můžete čekat od muže, který ani po zprávě o Sářině těhotenství neřekl jediné hezké slovo a přál si, aby se “jen to dítě nenarodilo ošklivé jako jeho matka”?
