Vyrůstala jsem v rodině, kde se rodiče neustále hádali. Táta byl obecně vznětlivý člověk a máma byla pořádná žvanilka, takže se mezi sebou dokázali hádat na přeskáčku. Když jsem poslouchala, jak na sebe občas křičí, myslela jsem si, že s mým manželem nebudeme mít důvod se hádat. Vybrala bych si muže, se kterým by nám bylo idylicky.
A tak to také dopadlo. Mark byl o osm let starší než já, ale velmi chytrý a rozumný. Věděl, kdy ustoupit a kdy si stát za svým, a to tak, aby mě neurážel. Měl svůj vlastní způsob řešení problémů. Za jedenáct let našeho manželství si nevzpomínám na jedinou prudkou hádku, ani na drobnou hádku, která začala a skončila během pěti minut a která by vedla k silné nelibosti. S výjimkou té, která se stala, když můj syn rozbil ve škole okno.
Byl ve třetí třídě, ještě nechápal, že něco takového hrozí, ale už jsme si s manželem představovali, jak nám vynadá a kolik peněz bude za okno požadovat. Na to druhé jsme sice byli připraveni, ale nikdo nechtěl, aby mu někdo vynadal kvůli dítěti.
Abych tam nemusela jít, zalhala jsem, že mám důležitou schůzku s kolegou, ale manžel to hned prokoukl.
– Schůzka se dá vždycky odložit, důležitý je důvod.
– Ale stejně jsem před dvěma týdny souhlasila. Kdybych ji vynechala, mysleli by si, že jsem neuctivá, a degradovali by mě…
– Tohle si nevymýšlej. Ty máš zrovna schůzku s kolegou a já dokončuji projekt v práci. Musím se zdržet a kvůli té schůzce s ředitelem bych mohl přijít o prémie.
Zalapala jsem po dechu:
– Takže tvoje práce je důležitější než moje? Proč?
– Protože mám vyšší plat, takže dostanu víc peněz. Kdo myslíš, že zaplatí za to okno?
– Myslel jsem, že v tom jedeme společně.
Souhlasně přikývl.
– Když za okno zaplatíme společně, tak si tu důtku vyslechneme společně.
To jsem kategoricky nechtěl. Je to muž, je solidní, působí lepším dojmem. A jeho řeč je lepší. S ředitelem se vypořádá rychleji a lépe a já tam budu sedět a červenat se, nebudu chytat slova.
– Proč bychom my dva měli promeškat kritické okamžiky pro práci? Někdo by měl jít sám…” Pokračoval jsem.
Na to si můj muž těžce povzdechl. Chvíli o tomto dilematu přemýšlel a pak mě požádal, abych si vzala peněženku a vzala nějaké mince.
– Hodíme si ji a rozhodneme, kdo půjde do práce a kdo do školy,” řekl. – Já jsem hlava, ty jsi orel. Kdo si hodí, půjde do školy.
Bylo to naprosto čestné rozhodnutí. Ještě víc se mi líbilo, když padla hlava. Manžel chodil do školy sám a všechno zvládal v pohodě. A rozhodli jsme se, že tento nápad s mincí budeme používat i v budoucnu, abychom se vyhnuli čekajícím konfliktům. Raději jsme nechali náhodu, aby problém vyřešila za nás, než abychom se na místě pohádali.
