Ne že by Viktorie byla k ostatním někdy chamtivá, ale něco na ní je. Nerada utrácí. Když byla mladší a jejím jediným příjmem bylo buď kapesné, nebo stipendium, dalo se to víceméně pochopit, ale teď je jí skoro třicet a za ostatní neutratí ani korunu.
To se netýkalo jen mě, ale i jejího manžela. Vždycky naříká, když má narozeniny, protože musí utrácet za dárek, a vždycky bere všechno se slevou, aby moc neutrácela, i když je to pro někoho, koho má ráda. Někdy je jí líto utrácet peníze i za sebe. Například loni v létě jsme s ní jeli k moři. Zájezd jsem zaplatil já, ubytování jsme platili společně, ale během cesty Viktorie odmítla jít do jakékoli kavárny, protože “v supermarketu je to levnější. A já pak, protože jsem nechtěl na ničem šetřit, platil večeři pro nás dva. Za celou desetidenní dovolenou si Victoria jednou koupila něco pro nás dva a zaplatila suvenýry domů, ale pak mi dlouho připomínala, kolik za nás utratila. Nikdy jsem jí neřekl ani slovo o vlaku, který jsem platil, ani o ničem jiném.
V polovině podzimu jsem měl problém – kvůli náhlému ochlazení nevydržely trubky a začala téct vana. Abychom nevytopili sousedy, museli jsme urychleně zavolat mistra, a tam to vyšlo trochu dráž. Obrátil jsem se na dceru, protože bližší lidi nemám. Viktorie z ramene dala peníze, podpořila, zajímala se, jak opravy probíhají a tak dále. Myslela jsem si, že moje holčička konečně dospěla, a přestala počítat peníze. Ale jak!
A neuplynul ani měsíc a ona si v každé naší malé hádce nebo sporu vzpomene, jak mi dávala peníze na opravy. Už jsem se naštvala, řekla jsem si, že jí je vrátím, protože vyčítat mi, za co mě kdysi utratila – to je prasárna. Přece nebudu počítat, kolik jsem za její život utratil, zvlášť po tom, co dosáhla plnoletosti. Jsme přece rodina, máme tu být jeden pro druhého a peníze jsou to nejmenší, co pro sebe můžeme udělat.
Myslím, že si raději půjčím peníze od sousedů, než abych o ně požádala dceru, a teď slyším, kolik toho pro mě udělala a že bych jí měla být do konce života vděčná.
