Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budeme s rodiči a bratrem dělit o majetek a bude to připomínat hádku, kdy každý bude křičet a něco si dokazovat. Jsem poměrně starý muž a ve dvaceti letech chci být nezávislý, ale mému bratrovi je stále jen čtrnáct. Na co potřebuje byt? Vždyť ještě ani nedokončil školu, je ještě mokrý až za ušima.
Jeho rodiče si taky myslí, že je dítě, ale to já taky. To proto, že jsem na vysoké škole a pracuju, ale bydlím v bytě po otci, který zdědil po rodičích. Nabídl mi tuhle možnost, když jsem mu řekla, že chci bydlet sama a jsem připravená si pronajmout byt.
Byl to od rodičů skvělý dárek, a dokonce jsem začala byt postupně opravovat v naději, že jednou připadne mně. Hádky a dělení začaly poté, co jsem se pohádal s otcem. Už si nepamatuji důvod, ale ranilo ho, když jsem mu řekla, že se o sebe postarám sama.
Pak se uspořádala rodinná schůzka a rodiče mi řekli, že když jsem tak samostatná, musím byt opustit, oni ho pronajmou, a vůbec, že to není jen můj byt, že není co zařizovat, protože na ten byt spoléhá i můj bratr.
Je zbytečné se ptát, v čem je problém, když já můžu dostat ten byt a bratr tenhle, kde bydlí rodiče. Jsou ochotni mě a mého mladšího nechat prodat oba byty, abychom dostali slušné peníze, a pak si koupíme vlastní.
Jsem úplně proti tomu. Proč se trápit, platit realitce, platit daně a za přihlášení, když už jsou dva byty, které stojí za to, aby se v nich dalo bydlet.
Ale ještě víc mě zaráží, že rodiče jsou připraveni mě vyhodit z domu za to, že jsem “samostatná.
Třeba si to rozmyslí a vychladnou a usmíříme se, ale zatím se mi nechce dělat první kroky. Jejich postoj je hloupý a můj bratr jim vychází vstříc, protože je tak mladý. Tlačí nás proti sobě, abychom se jednou v budoucnu pohádali a všechno prodali rodičům.
