Od té doby, co náš syn začal chodit s Monikou, slyším od něj jen výčitky vůči otci a mně. To všechno proto, že Moničini rodiče darovali mladému páru na zásnubní večírek výlet do zahraničí a my s manželem jsme dostali jen sadu ručníků. Od samotné Moniky jsem žádné rozhořčení neslyšela, ale můj syn říkal, že se za nás stydí.
Jen dva měsíce po svatbě pomohli Moničini rodiče mladé rodině koupit auto. Zase jsme byli špatní, zase jsme dělali všechno málo. Ať jsme se snažili sebevíc vyhovět, ani slib, že náš byt jednou připadne jim, na syna příliš nezapůsobil.
A pak nedávno přišla katastrofa – Monika měla s novým autem autonehodu. Má mnoho zlomenin a zranění a rodina jí samozřejmě platí pobyt v nemocnici, zdravotní sestru a rehabilitaci. I já svou snachu kontroluji, snažím se jí jakkoli pomoci, a ona se tváří vděčně a šťastně, když k ní přijdu. Ale synovi to stejně nebrání, aby se na mě zlobil. Myslí si, že jen peníze mohou ukázat sílu naší lásky a péče. Také umí říct: “Ale kdybych měl nehodu, nemohla bys pro mě nic udělat, jen by ses zadlužila!” A taky se mi to nelíbí.
Nechápu, jak se postoj mého syna k nám tak změnil. Jeho žena je milá a podporuje nás, jeho družky jsou také normální lidé, nikdy jsem je neslyšela, že by nám něco říkaly o penězích, a můj syn nikdy neměl dost.
