Byla jsem u Rebeky doma, když se objevil její otec. Přivezl nějaké potraviny a našel nás v obývacím pokoji. Okamžitě se mu zvedla brada a začal dávat najevo svou nespokojenost s mou přítomností. Rebecca ho odvedla do kuchyně, ale já slyšel, jak mě ten muž nesnáší a křiklavým šepotem mě nazývá “venkovským klukem”, který Rebecce usiluje o byt. Říkal, že mě viděl, jak se nejednou potloukám kolem domu jeho dcery. Téměř mě obvinil, že jsem stalker.
Nejvíc mě zarazilo, že ta holka tátovi odpovídala stejně, prý jsme spolu jen měsíčně pracovali v univerzitní knihovně, a proto jsme se potloukali. A to jsme spolu vlastně měli vztah už dva měsíce, jen jsem Rebecce stihl říct, že to, že mají moji rodiče dům na předměstí, neznamená, že jsem z venkova. Bydlíme velmi blízko města, máme pěkný dvoupatrový dům a můj otec je podnikatel. Ano, nejezdím v drahých zahraničních autech ani nekřičím z plných plic, že pocházím z bohaté rodiny, ale to je tak lepší. Takhle se vyřazují lidé jako Rebecca a její rodina.
Ne nadarmo mi máma říkala, abych nemluvila o žádném bohatství, protože na to by se člověk, kterého miluji, neměl v první řadě dívat. A rozhodně by se za mě neměl stydět, i když na první pohled nejsem bohatá.
