V deseti letech se Alina dokázala dostat ze školy domů nebo do tanečního studia, kde trénovala, ale velmi jsem se obávala, že bude sama chodit mimo město. Moje dcera byla ještě malá holčička, a co by nejela ve vlaku.
Alina si stála za svým a dokázala mně i manželovi, že hodinu a půl sezení ve vlaku bez problémů zvládne sama. Ví, kde má vystoupit, a babička ji tam přivítá. Přiměla manžela, aby jí koupil lístek, a byla rozmarná.
Dlouho jsme ji vyprovázeli, napomínali jsme ji, ale Alina řekla, že to ví. Když nastupovala do vlaku, řekla jsem jí, ať mi rozhodně napíše, kdyby se cítila nesvá nebo se bála.
A tak se také stalo. Za necelých dvacet minut mi dcera napsala a vedle ní si sedl nějaký neurvalec, otravoval ji a vyptával se na všechno možné. Alina byla na pokraji pláče, chtěla si sednout, ale všechna místa byla obsazená.
Ještě že je můj manžel tak pragmatický člověk a nabídl se, že si bude hrát s dcerou a sveze se s ní. V krajním případě bychom jeli rovnou domů, ale po Alininých vzkazech jsme postoupili přes vagón k dceři.
Ne proto, že bychom jí nevěřili nebo jen čekali na příležitost, kdy jí budeme moci vynadat, že není samostatná, a zeptat se: “Co by se stalo, kdybychom tu nebyli?”.
Ne, jsme jen rodiče, kteří si dělají starosti, a Alina je dítě, které usiluje o samostatnost a ještě nepřemýšlí o tom, že i dospělí se potýkají s potížemi a problémy a potřebují pomoc blízkých.
