Mé matce nebylo ani sedmnáct, když mě porodila. Otec se chytal za hlavu a ani prarodiče nemohli pochopit, jak se jim tak mladý pravnuk narodil.
Matka si nikdy nepřipustila, od koho jsem, a mateřskou lásku neprobudila ani mým narozením. Jako by se mě chtěla zbavit, pověsila mě na dědečka, zatímco se snažila vrátit k normálnímu životu a studiu.
Dědeček čekal, až dostuduje, a předstíral, že jsem spíš její bratr než syn. Potom si našla práci a potkala dobrého muže, z čehož jsem měl radost, ale ještě jsem nechápal, že do jejích plánů stejně nepatřím. Několik let tajila mou existenci před svým novým manželem, ale i když se to dozvěděl, nechtěli mě přijmout.
Tak jsem vyrůstal u svého dědečka. Byl jediný, kdo mě měl rád a staral se o mě. Někdy jsme se s ním také pohádali, někdy mi řekl něco zraňujícího, ale věděla jsem, že mě stejně ve všem podpoří. Jen díky němu a jeho radám se mi dařilo ve škole a nevzdávala jsem se, i když jsem moc chtěla. A s jeho pomocí jsem se dostala na dobrou univerzitu.
Dědečka jsem měl vždycky moc rád, a když odešel, moc mi chyběl. Měla jsem pocit, že jsem zůstala úplně sama. Bez rodiny, bez blízkých. A pak se objevila moje maminka. Doufala jsem, že nás náš společný smutek sblíží. Snažila se o mě starat, zajímala se o můj život a postupně do něj prosakovala, aby nastolila téma dědečkova bytu. To, že ona má kde bydlet a já ne, ji netrápilo. Jediné, co jí vadilo, bylo, že dědeček přepsal byt na mě, ne na ni, a protože tomu tak bylo, musela jsem se o něj podělit.
Kdyby šlo o něco jiného, možná bych o tom přemýšlel, ale ona mě chtěla vystěhovat a prodat. Když jsem jí dal ultimátum, že musí řešit prodej a o “rovném” nemůže být řeč, protože za to musím koupit aspoň jeden pokoj, matka vyletěla a vyhrožovala mi žalobou.
To byl bod našeho vztahu. Řekl jsem jí, ať se obrátí na soud a doufá v zázrak, protože v závěti není vůbec zmíněna. Chtěl jsem s ní jednat jako s člověkem, ale její chování se ukázalo být stejné jako vždycky…
