– “Nemůžeš mě nutit, abych ti hlídala dítě, a já bych kvůli vnukovi neměla přijít o večer s kamarádkami. Porodila jsi, jsi povinna počítat své síly.
Měla špatnou náladu kvůli něčemu jinému, pomyslela jsem si, a tak mluvila hrubě. Vždyť je nejen v důchodu, ale také pracuje, takže je logické, že se chce věnovat sobě, a ne se starat o druhé. Manželku však tchýnina slova urazila.
– Tvoje matka nám s Robertem nikdy nepomohla. Vždycky jen rodiče musí spěchat přes celé město, aby vyzvedli nebo poseděli s vnoučaty. Je to nějak nespravedlivé…
Ale jak k tomu můžeš mámu donutit? Už zapomněla, že mě v dětství vždycky nechávala s babičkou, protože pracovala. Otce jsem neměla, byl to zavilý opilec, který se o rodinu nezajímal, takže máma sama je tak trochu mužatka, ale to by se nemělo týkat jejího vnuka. Nikdy v životě jsem jí nic zlého neudělal. Naopak, všechno dělám kvůli ní a pro ni, a bylo by hezké, kdyby alespoň občas vstoupila do mé pozice a mohla si s vnukem posedět. Robert je poslušný a klidný, sedí sám perfektně, jen potřebuje pohlídat a nakrmit. Ale maminka se o to nechce ani pokusit.
Jak ji mám přesvědčit? A abych nemusela znovu čelit nepříjemnému pokárání.
