Co si pamatuji, vždy jsem vyrůstala se svou matkou. Otec se mi ozýval jen telefonicky a dostávala jsem od něj nějaké peníze, dokud jsem nebyla plnoletá, ale matka byla ta, která mě vychovávala. Neodvážila se zkusit štěstí podruhé a zasvětila svůj život mé výchově. Žili jsme skromně, ale docela dobře, a pak po vysoké škole a mém sňatku nastal problém s bydlením.
Můj manžel pocházel z rodiny s mnoha dětmi, s příbuznými se neustále hádali o byt po rodičích, který si nemohli rozdělit. I po jeho prodeji z něj manžel dostával penízky, které jsme s pomocí mé matky rozmnožili a koupili rodině auto, i když vlastně jen manžel měl práva a jezdil s ním.
Zpočátku jsme žili všichni tři v našem dvoupokojovém bytě a všechno bylo v pořádku, i když manžel občas dával najevo, že se mu s tchyní nežije moc dobře, že ho odposlouchává nebo dělá věci, o které nestojí, a “šťourá” se v našem rodinném životě. Já jsem to tak necítila. Celý život jsem žila se svou matkou a bylo mi s ní velmi dobře – zatímco já jsem pracovala, ona uklízela a vařila.
Po zprávě o mém těhotenství se manželův chlípný přístup vystupňoval. U večeře záměrně nadhodil téma, kde bychom měli zařídit dětský pokoj, když v bytě byly jen dvě místnosti. Snažila jsem se mu v tom zabránit, aby matce neubližoval, ale když jsem nebyla v práci, manžel si stejně řekl své. Ještě jsem to nevěděla, přišla jsem domů a máma byla pryč.
– Musela jít do obchodu,” zamumlal manžel pohrdavě.
Počkali jsme do večeře, ale já se nemohla přestat bát. Moje otázky ohledně mámy se do manžela pustily tak, že ze sebe vysypal ošklivé věci, které jí řekl, že bez ní budeme mít lepší život a že zabírá příliš mnoho místa.
To jsem od něj vůbec nečekala. Žili jsme normálně, ve stísněném prostoru, ale zpráva o budoucím dítěti na něj měla takový vliv…
Než bylo pozdě, běžela jsem zavolat a vyhledat matku. Potkali jsme se v parku před domem, kde se potulovala a bála se jít domů. Objala jsem ji a utěšovala a říkala jí, aby si slova svého zetě nebrala k srdci. Neříká je ze zloby, jen se bojí o budoucnost. A takhle něco vymyslíme.
Po návratu domů, když jsem se uklidnila, jsem manželovi pohrozila, že ještě jeden takový kousek a bude to on, kdo bude muset uvolnit místo v bytě. I když jsem těhotná, neznamená to, že jsem bezmocná a na někom závislá. Naopak, on je závislý na bytě mé mámy a měl by být vděčný, že má kde bydlet a nemusí platit spoustu peněz za nájem. Jak se říká, byla by to z jeho strany touha něco změnit, a protože je s máminým bytem spokojený, měla by být spokojená i tchyně.
