Bylo mi šestnáct, když mě rodiče ohromili zprávou o druhém dítěti. Táta se mnou mluvil jako s miminkem a říkal mi, že budu mít bratříčka nebo sestřičku a že budu muset pomáhat. A mně nevadilo, že jsem jedináček. Blížila se přihláška na vysokou školu a já jsem dobře věděla, že s dítětem na cestě budu potřebovat peníze na pleny a další věci, což znamenalo, že mi univerzita těžko zaplatí.
Byla jsem impulzivní dítě a rodičům jsem velmi ublížila, když jsem se ptala, proč to oni, dva staří lidé, potřebují. Proč se mi snažili zničit život v pro mě tak důležitém období?
Po hádce jsem se zavřel ve svém pokoji a slyšel, jak otec utěšuje plačící matku. Ale nebylo mi jí líto.
Měla jsem přece bratra, kterého jsem měla moc ráda, a chodila jsem na univerzitu. Nikdy jsem však nepovažoval za důležité omluvit se rodičům za ten skandál a svá ostrá slova. Později jsem zestárl a měl jsem ženu a dceru. Ta také dlouho vyrůstala sama, protože moje žena druhé dítě opravdu nechtěla. A pak se to stalo nechtěně a já jsem cítil úzkost, když jsme Veronice museli říct, že už nebude vyrůstat sama. Naštěstí byla ještě relativně malá – bylo jí jedenáct let – a její reakce nebyla vůbec podobná té mé.
– Hurá! Budu mít bratra nebo sestru? – Vrhla se mi do náruče a pak spěchala obejmout svou matku. – Konečně!
Její jásot byl jako kbelík ledové vody, který mě polil od hlavy až k patě. Na chvíli jsem se ocitl v otcově kůži a dočkal jsem se vysněné reakce. A rodiče čelili mému nepochopení a sobectví.
– Řekneme to dnes dědečkovi a babičce,” navrhl jsem své ženě a dceři. – Půjdeme je navštívit a podělíme se o tu dobrou zprávu.
Chtěl jsem náš okamžik alespoň trochu rehabilitovat. Také jsem se jim chtěl omluvit za něco, na co možná už dávno zapomněli, a teď se mi to převalovalo v hlavě.
