S manželem jsme si vždycky přáli syna. Když se nám narodil John, byli jsme štěstím bez sebe. Stalo se, že porod byl těžký a po rychlé a lajdácké práci lékařů mi bylo řečeno, že už děti mít nebudu. Myslím, že právě to nás přimělo k tomu, abychom se o syna více starali a strachovali. Kolik je příběhů o nemocných dětech, kolik je příběhů o dětech, které špatně odbočily a zničily si život? Měli jsme velký strach, že se staneme rodiči “ztraceného” dítěte, a tak jsme mu věnovali dostatek pozornosti a lásky.
Jako dítě byl John úžasný, velmi milující chlapec. Ještě teď mě bolí srdce, když si na něj vzpomenu: “Mami, ty jsi ta nejlepší maminka na světě!” A taky jsem si na něj vzpomněla. – Bez jakéhokoli důvodu nebo pobídky. Snadno se mohlo stát, že mi to zlomilo srdce.
Neposílali jsme Johna do školky, ale od čtyř let jsme ho brali do předškolních tříd, aby se naučil číst a minimálně počítat. Nesnažili jsme se ho stresovat nějakými extra aktivitami, ale podporovali jsme ho ve hře na kytaru nebo basketbal. Nešetřili jsme na hračkách, pomůckách pro něj ani na luxusním oblečení.
Díky novému telefonu a tomu, že manžel každé ráno vozil Johna do školy “cool” autem, byl později ve škole mezi dětmi oblíbený. Měl spoustu kamarádů, ale vždy jsme kontrolovali, jací jsou. Dlouho jsme ho nenechávali chodit ven pozdě, nenechávali jsme ho bez dozoru a bez péče. V pubertě se však začal bránit sám: zhoršil se mu prospěch, do řeči mu začaly pronikat první nadávky. Jeho nové zájmy, jako je křiklavá hudba, ho šokovaly. Najít společnou řeč bylo stále obtížnější.
Známí říkali, že to přejde, že stačí přečkat třináct, pak čtrnáct nebo zbytek střední školy… A John se v šestnácti poprvé neukázal doma. Bez varování zůstal na noc u nějakého kamaráda. Užil si tam spoustu legrace. Přišla jsem domů brzy ráno, smrděla jsem jako sud piva, v batohu jsem měla cigarety a kondomy. Nevím, co mám dělat nebo si myslet. Jsem bezradný. Můj manžel se snažil Johna potrestat tím, že ho připravil o kapesné a vyhrožoval mu, že mu nezaplatí univerzitu. A pak John řekl:
– Já nemusím. Založím si vlastní kapelu a budu cestovat po světě. A nikdy nebudu mít děti, takže se ze mě v žádném případě nestanou předci jako ty!
Někomu to možná nepřijde ani trochu urážlivé, ale já jsem se velmi snažila být dobrou matkou. Kde jsem udělala chybu? Byla moje pozornost příliš velká a nepostřehla jsem, co můj syn potřebuje?
Měla jsem pocit, že jsem své dítě minula a že už není cesty zpět…
