Můj přítel Adam je prakticky nesnesitelný. Povídáte si s ním, probíráte nějaká společná témata a všechno se zdá být v pořádku, dokud nedojde na osobní úspěchy. Vždycky je nejlepší smažič, nejlépe vydělávající, nejpřesnější střelec.
Vyrůstal jako jedináček, ale byli chudí jako kostelní myši, takže jeho rodiče museli často pracovat na brigádách, které nebyly zrovna nejperspektivnější. Jeho otec byl přístavní dělník a u naší školy sekal trávník. Některé děti v páté třídě se Adamovi kvůli tomu smály, a to ho zřejmě tak ranilo, že jakmile něčeho dosáhl a přestal být závislý na rodičích, nespustí z něj nos.
Povyšuje se nad ostatní, je lepší než ostatní a od kamarádů očekává pochvalu. Z nás všech třicátníků je jediný, kdo ještě pořád pořádá narozeninové oslavy. Všechny nóbl a drahé, aby na všechny udělal dojem. Snaží se kvůli své ženě a dětem, ale bledne to ve srovnání s tím, jak se předvádí před svými přáteli. Při každém setkání se jen chlubí. A pozoruhodné je, že když se člověk opovážlivě něčím pochlubí, Adamovi to zkazí náladu a příští rok už toho člověka třeba nepozve, nebo se s ním prostě přestane bavit.
Když jsem si pořídil auto, které bylo v některých ohledech lepší než jeho a dražší, Adam se mnou měsíc skoro nepromluvil. Abychom znovu navázali komunikaci, manželka mě přiměla, abych jeho auto pochválil s tím, že je vlastně lepší, a jsme zase přátelé.
Nevím, jak s ním rodina vychází, ale komunikuji s ním víc, protože někdy je potřeba jeho pomoc – je to mistr na stavbě, může pomoci nebo dělníkům, nebo plán oprav, nebo informace o nových stavbách předat. Ale je velmi těžké s ním komunikovat. Takové vychloubačné, narcistické a žárlivé lidi musíte najít…
