Monice už říkali stará matka. S Markem byli na cestě k prvnímu dítěti už dlouho. Nejdřív studovali, pak tvrdě pracovali na kariérním postupu a výdělku, pak se snažili žít sami pro sebe, cestovat do jiných zemí a poznat něco zajímavého, a teprve v devětatřiceti letech se Monika dočkala prvního dítěte.
Bylo to nádherné období. Narodil se jim úžasný syn, od narození velmi chytrý. Nikdy rodičům nekomplikoval život, hodně spal a v noci plakal jen velmi zřídka, takže někdo musel vstát a jít ho uložit. I Monice se dařilo dobře, všechno zvládala, uměla se o sebe postarat a zvládala i práci na dálku. Naproti tomu Mark se hroutil. Život s dítětem už nebyl stejný jako dřív. Teď je něco brzdilo, bránilo jim jít na rande nebo spontánně plánovat výlet. Jejich syn musel k lékaři nebo ho krmit a stejně to dlouho nevydržel.
Když byl dítěti rok a půl, Monika nadhodila otázku druhého dítěte.
– Zbláznil ses? – Mark se podivil . – Ještě jsme ani jedno nevychovali, a ty chceš další?
– Čas běží dál, brzy budu tak “stará”, že už nebudu moci rodit….
Moniku k tomu povzbuzovaly ostatní maminky v porodnici. Ta slova o tom, že je “nejstarší”, z jejího pokoje, nebo možná z celého oddělení, zaznívala už dlouho, ale opravdu ji bolela. Doktorka se také zmínila, že porod může být kvůli jejímu věku obtížný, a ona ho nechtěla déle protahovat.
– Ne, na druhý porod ještě nejsem připravená. Nemám na to peníze ani sílu.
Monika se nad jeho slovy urazila. Nejenže to byla ona, kdo se o dítě celou dobu staral, ale navíc už pracovala, takže Mark nemusel všechno platit sám. Teď se s manželem nebaví a on i jeho přátelé si ji dobírají.
– Nebojí se, že půjde za někým jiným? Někdo by byl rád, kdyby měl druhé dítě…
– Tak ať se stane. Jestli odejde, bude to jen důkaz, že jsem udělal dobře, když jsem druhé dítě neměl.
