Válela jsem kočárek po cestičce v parku a dívala se na dítě, které v něm spalo. Byly mu teprve tři měsíce. Byl jsem jeho otcem už tři měsíce a moje žena byla tři měsíce pryč. Porod byl těžký, nepřežila ho. A doktoři se mi předtím týdny smáli a říkali: “To je v pořádku, každý rodí, vy budete taky. Teď bylo bolestné na tu dobu vzpomínat. Všechny plány, které jsme měli, naše šťastná budoucnost byly pryč a já zůstala sama s tříměsíčním dítětem. Moji rodiče a tchyně se mi moc snažili pomoci, ale ještě nejsou ve věku, kdy by mohli sedět v důchodu a nic nedělat, protože já jsem na rodičovské dovolené a oni všichni pracují, pomáhají spíš finančně. A zdá se, že peněz mám dost, našla jsem si práci na částečný úvazek z domova – zpracovávám žádosti v internetovém obchodě, a to není špatné. Ale moc mi chybí komunikace a morální podpora. A tak chodím častěji na procházky. Kolem je vždycky spousta mladých maminek, chodí tam i starší děti po škole a procházejí se tam i staří lidé.
– Ben – můj jmenovec Ben – mi z dálky zamával, vyskočil z lavičky, kde seděl, a krmil holuby chlebem.
Hlavně kvůli němu jsem se vydal do parku. Seznámili jsme se asi před měsícem. Byla jsem tak hloupě zmatená, dítě plakalo, dudlík mi vypadl a já ho nemohla v hromadě dek najít, dokonce mi upadla lahvička s umělou výživou a všechno se vylilo… a tenhle hodný muž ke mně přiskočil a pomohl mi všechno posbírat a dítě uklidnit. Pak jsme se šli projít, všichni tři. Se starým pánem jsem si povídala a zjistila jsem, že je to osamělý člověk jako já. Sám měl kdysi dávno rodinu, ale jeho žena a dvě děti zemřely při požáru, který se stal v osmdesátých letech. Pořád mu chybí, nemůže si vybudovat nový život a je starý, ale stejně jako já si chodí do parku pro společnost.
– Jak se tomu dítěti daří? – Plošně, láskyplně se zeptal dědeček a podíval se do kočárku. – Takový roztomilý ospalec, moc toho v noci nenaspal? A tvůj tatínek, jak vidím, taky nespal…
Zasmála jsem se a přikývla na potvrzení.
– Právě jsem ho uspala v posteli a on se chce vrátit v hysterii.
– A ty se ho snažíš neuspávat, houpeš ho a jen ho zabalíš do teplé deky a tiše s ním chodíš po pokoji. Nemusíte ho na houpání zvykat, jinak budete muset postel houpat pořád.
Přikývla jsem a dala mu najevo, že radu vezmu v potaz a rozhodně ji vyzkouším. A pokračovali jsme v procházce parkem.
– Jak se ti daří? Co tvoje kolena? – Tradičně jsem se začal zajímat o dědečkovo zdraví.
– Ach, jako vždycky – vrzají, bolí a dokážou lépe než jakákoli předpověď počasí říct, jestli bude pršet, nebo ne…
Často mám pocit, že kolem sebe nemám žádného blízkého člověka, kterému bych mohl ve všem důvěřovat a který by mi pomohl být dobrým a správným otcem, nemám ani žádného dobrého přítele, ale Ben mi zcela nechtěně vtrhl do života a do života mého syna, takže už nejsem tak osamělý. Proto miluji procházky v parku a nečekaná seznámení – člověk může náhodně potkat přítele, jako by nikoho nehledal.
