S manželkou jsme odpočítávali dny a téměř hodiny do stěhování od rodičů do nového bytu. Byt jsme dostali jako svatební dar, ale nutně potřebovala opravy a nemohli jsme se nastěhovat hned. Tak jsme počkali několik měsíců, než jsme se s novým elánem nastěhovali do nového života. Moje žena je stejně pohostinná jako zvědavá, takže se šla seznámit se sousedy, domácími koláči potěšila každého. A na vlastní hlavu jsem se seznámil se svobodným otcem, který bydlel o patro níž. Měl tři děti, všechny malé, nejstaršímu bylo jedenáct. Stali se z nich dobří přátelé, protože jeho žena milovala srdceryvné historky a Nicholas rád vyprávěl stejné historky o své zlé bývalé ženě a o tom, jak těžký život má on a jeho děti. Postupně v nás vzbuzoval sympatie a v jednu chvíli nás začal žádat, abychom se postarali o nejstaršího nebo abychom místo něj odvedli šestiletou dceru do školy nebo abychom je něčím nakrmili…
Moje žena se o děti ráda postarala, ale já jsem nemohl nic říct. Takhle to šlo přes půl roku, až jsem si jednoho dne natáhl záda a ležel nemocný doma, zatímco manželka šla na směnu do nehtového studia. Přišel za mnou opět soused s prosbou, abych pohlídal děti, protože byl pozvaný na oslavu narozenin kamaráda a nemohl vzít malé s sebou. Jeho nejmladší dceři byly dva roky, starší jsem ještě mohl pohlídat, ale tak malé dítě jsem si netroufl vzít. Celou dobu jsem ležela, nemohla jsem dojít ani do kuchyně a dítě jsem musela nosit v náručí a hlídat, aby nezlobilo… Odmítla jsem.
Muž pak odešel sám a nechal mého jedenáctiletého syna na starosti. Ten si byl relativně vědom toho, jak ho krmit, co má dělat, ale nebyl připraven na to, že se malá sestřička udusí a začne se dusit. Vyděšeně běžel k sousedům, holčičku zachránili a ze strachu zavolali záchranku. Po jejich příjezdu se lékaři spojili s úřady péče o děti a oznámili, že tři děti byly celý den samy a málem zemřely. Okamžitě přišli na takové drama, svobodného otce na čas zbavili rodičovských práv a děti odvezli do dětského domova. Teď chodí a snaží se je získat zpět a ze všeho viní mě a mou ženu.
– Kdybyste se o ně tehdy postarali, nic z toho by se nestalo! – Připomíná mi to lstivě mého souseda.
Nedávno se nám s manželkou narodilo první dítě. Dítě je ještě maličké, ale už několikrát k nám na sousedův tip přišli cizí lidé. Když dítě pláče (a to miminka často), okamžitě zavolá opatrovníka a řekne, že tu dítě týráme, a prudce křičí. Vymýšlí si různé věci, aby nás zbavil rodičovských práv, a není mu pomoci. Už jsme se mnohokrát hádali, ale marně. Stěhovat se taky nemůžeme – investovali jsme tolik peněz do oprav. Modlíme se, aby syn co nejdříve dospěl a tak hlasitě nebrečel, i když není jisté, zda sousedka nepřijde s něčím novým, co by nám zkazilo nervy.
