Měla jsem smlouvu s jednou společností na dva a půl roku, takže jsem byla ve Finsku doslova uvězněná a nemohla jsem na dlouhou dobu odjet. Manželka se se mnou odmítla přestěhovat, protože měla doma svou oblíbenou práci a nemocnou matku, o kterou se chtěla starat. Sama za mnou jezdila nejméně dvakrát ročně, na Nový rok a na konci jara, když si brala dovolenou. Chovala se jako obvykle, říkala, že se jí po mně moc stýská, a prosila mě, abych jí smlouvu dále neprodlužoval, protože čeká, až se vrátím domů. Poslední zimu už se tak netěšila, až mě zavolá domů, ale myslel jsem si, že je to proto, že věděla, že přijedu. Přesná čísla jsem jí neřekl, chtěl jsem, aby to bylo překvapení.
Přijel jsem domů za ní a tchyní a ona byla mým zjevem ohromená. Byla zmatená, zrudla a pak zbledla.
– Co tím myslíš? Jedu domů, budeme teď žít všichni tři spolu.
Žena seděla na židli v kuchyni a nechápavě se na mě dívala.
– Jak je to možné? “Monika má nového manžela,” řekla.
– Jak to? Jakého manžela?
– Jsou spolu šest měsíců, jak tady spolu žijí. Její kolegyně. Začala se s nimi stýkat po poslední cestě za tebou, – řekla mi tchyně. – Říkala, že máš taky někoho jiného a že ses rozhodla rozvést. Papíry byly podepsány už dávno… A ona čeká dítě.
To byla ta nejnepříjemnější a nejnečekanější zpráva, jakou jsem mohla slyšet. S nikým jsem se ve Finsku neseznámil a své ženě jsem nedal jediný důvod domnívat se, že ji podvádím nebo že ji nemiluji, a ona si našla někoho jiného, kdo mi byl blízký, a rozvedla se se mnou soudní cestou. Ona a její nový manžel měli mít dítě a já se neměl kam vrátit…
Tchýně mě jako člověka podpořila a nabídla mi, že mi uvolní starý byt, který pronajímala, ale já odmítl. Dočasně jsem zůstala u otce a jeho nové rodiny a snažím se znovu získat přeložení na pobočku v zahraničí. Manželka ani neví, že jsem tady, nevolá ani nepíše, žije si spokojeně dál. A já nechci, aby to věděla. Bolí to mou hrdost. Až si najdu někoho v zahraničí, tak jí to řeknu, aby věděla, jaké to je.
